This theoretical reflection examines the distinction between the mere dynamic flow of a movement and intentionality. While every coherent process possesses a specific direction and tendency, intention represents an orientation toward something outside the performance of the movement itself, which remains essential for its inherent meaning. The author defines an event as a subject that establishes itself by relating to itself and to that which does not yet exist. Intentionality is not viewed as a simple result of a causal chain or a pre-programmed sequence, but as an active movement toward a future, non-existent goal. This connection to the not-yet-being, which is to occur through the specific act of the event, constitutes the core of intentionality. The text emphasizes that even when an event appears directed toward external existing entities, this orientation is fundamentally conditioned by a relationship to a future horizon. Distinguishing between flow and intention thus opens a space for a deeper analysis of subjectivity and the character of event-based being.
Intence contra „spád“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 16. 8. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Intence contra „spád“
Všude, kde najdeme nějaký ucelený pohyb (dění, děj), můžeme rozpoznat, určit a popsat jeho směr. To, že se ,něco tímto směrem pohybuje (děje), můžeme jednak charakterizovat jako dynamiku, která má jistou tendenci, jistý „spád”, anebo je navíc zaměřena ještě k něčemu jinému než k tomuto svému „výsledku” (který je ještě součástí onoho pohybu, jíž však sám pohyb končí). Toto směřování k něčemu jinému, co je mimo sám výkon tohoto směřování, ale co je pro „smysl” směřování naprosto nezbytné, budeme nazývat směřováním intenčním, případně intencionálním. (Zatím necháváme stranou rozlišení dvojího typu ucelenosti určitých pohybů, a to podle toho, zda zdrojem a garantem takové ucelenosti je „pohyb sám” (přesněji: sama událost), anebo je-li tím integrujícím činitelem nějaký subjekt vnější (nějaká jiná událost). Každá událost, která je s to se vztáhnout nějak k sobě (a to je podmínkou jak její „reálnosti”, tak toho, že se tím sama ustavuje jako subjekt), to činí tak, že tím vykonává nikoli už pouze své vlastní bytí, nýbrž něco, co navíc směřuje ještě k něčemu, co k jejímu bytí nenáleží jako jeho součást nebo složka.Tento výkon události („celostného pohybu”) se zaměřuje, ”cílí” k něčemu, co „ještě není”, a to i v každém případě, kdy můžeme poměrně zřetelně rozpoznat daleko zřejmější zaměřenost k něčemu vnějšímu, tj. k nějaké jiné události, která „jest” (nebo vůbec něčemu vnějšímu, v okolí „jsoucímu”). Spjatost tohoto zaměření k něčemu jsoucímu se zaměřením k něčemu nejsoucímu spočívá v tom, že samo zaměření k čemusi jsoucímu nevyplývá ze jsoucnosti onoho jsoucího, ke kterému je událost/subjekt navenek zaměřena, ale je nejen provázena, ale přímo podmíněna výkonem něčeho, co nevyplývá („kauzálně”, determinovaně) ani ze jsoucnosti události samé. Právě tento vztah zaměřenosti k onomu ještě nejsoucímu, k čemu má teprve dojít (a to díky aktu události, nikoli jen v důsledku jakoby naprogramovaného průběhu jejího dění, jejího bytí), budeme nazývat intencí, a když bude chtít obecně mluvit o charakteru této zaměřenosti, budeme mluvit o intencionalitě.
(Písek, 060816-1.)