This text explores the redefinition of fundamental ontology through the concept of "meontology." The author proposes understanding "being" not as a static entity in the Aristotelian or Eleatic tradition, but as an event-driven process unfolding in time. Traditional ontology focuses on being insofar as it "is," thereby excluding non-being. However, since any internally unified being consists mostly of what "no longer is" and "is not yet," the presently existing component is merely a small, unstable fraction of its totality. Consequently, the author suggests the term "meontology" to describe a broader discipline that encompasses traditional ontology as a minor sub-component. By reaching for the very roots and foundations of existence through this expanded interpretation, meontology can be legitimately identified as "fundamental ontology" or "radical phenomenology." This approach allows for a deeper understanding of being as a temporal event, integrating the essential dimensions of non-existence into the core of ontological inquiry.
„Fundamentální ontologie“ jako „méontologie“ / Méontologie jako „fundamentální ontologie“ / Ontologie „fundamentální“ / Fenomenologie „radikální“ jako „fundamentální ontologie“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 8. 10. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
„Fundamentální ontologie“ jako „méontologie“ / Méontologie jako „fundamentální ontologie“ / Ontologie „fundamentální“ / Fenomenologie „radikální“ jako „fundamentální ontologie“
Pokud „jsoucí“ či jsoucno“ bude chápat jako událostné dění (tedy událost), můžeme disciplínu, která se zabývá jsoucím v tom to událostném smyslu, tedy jako časově rozlehlou „událostí“, která má svůj počátek v čase, svůj časový průběh a také svůj konec v čase, chápat jako bytostně rozšířenou oproti tradičnímu chápání, které se opírá o Aristotela (je taková věda, která se zabývá jsoucím jakožto jsoucím, nebo lépe přeloženo, která se zabývá jsoucím, pokud „jest“, přičemž ono „jest“ vylučuje nejsoucnost i nebytí – pochopitelně pod vlivem Eleatů). A protože každé (pravé, tj. vnitřně sjednocené) jsoucno vždycky z větší „části“ není (už není a ještě není), zatímco „právě jsoucí“ představuje vždycky jeho velmi malou složku, nadto stále se proměňující a tedy „nestálou“, můžeme – přinejmenším provizorně – užívat pro tuto disciplínu raději pojmenování „méontologie“, zatímco tradiční „ontologii“, pokud ji budeme z nějakých věcných důvodů muset a chtít odlišovat, do této mnohem širší „méontologie“ zahrneme jako její relativně skrovnou složku. A protože takto nejen širší, ale také prohloubené chápání při nezbytné interpretaci musí jít vskutku až k „základům“ a až ke „kořenům“, můžeme legitimně tuto méontologii interpretovat jako „fundamentální ontologii“ (nebo v jiné souvislosti také jako „radikální fenomenologii“).
(Písek, 061008-1.)