This text explores the ontological nature of an "event" understood as a subject capable of relating both to itself and to other events. The author distinguishes between internal norms, which ensure the integrity of the event and the fulfillment of its inherent plan, and external norms that govern active relationships with other event-subjects. These norms are defined as non-objectifiable, meaning they cannot be reduced to statistical laws or quantifiable regularities observed from a distance. The argument utilizes an analogy with living organisms, where one must distinguish between observable external manifestations of development and the internal, inaccessible norms guiding processes such as growth, defense against infection, or healing. Similar to the "internal administration" of an organism, normative structures exist for its behavior toward others. The study offers a deeper insight into the subjectivity of event-based processes, emphasizing the necessity of investigating non-objective aspects of reality that form the basis of interaction. This approach allows for a better understanding of relational dynamics without simplification through mere quantification or external description without regard for internal developmental logic.
Událost – její nepředmětné normy
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 11. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Událost – její nepředmětné normy
Jakmile připustíme, že událost již na velmi nízkých úrovních je s to se vztáhnout a tedy „vracet“ k sobě (a tak se stát subjektem, ustavit se jako subjekt), a jakmile vezmeme na vědomí, že jakožto subjekt je událost schopna také v některých svých akcích překročit sama sebe (tj. „hranice“ svého subjektu) a vztáhnout se také k ostatním (a jiným) událostem-subjektům (a takové vztahy také nějak udržovat), musíme se tázat po tom, jaké ještě jiné normy pro její aktivity platí než ty, jež podmiňují (a možná spoluustavují) její vnitřní integritu. Nazveme-li „normy“, jímž musí každá událost dostát kvůli sobě samé, tj. aby dospěla svým průběhem ke svému konci a naplnila tak svůj „plán“, normami „vnitřními“, musíme od nich i terminologicky odlišit normy, jimž musí každá událost dostát ve svých aktivních vztazích k jiným událostem. Ty nejsou nikdy předmětné, a proto je nesmíme zaměňovat s nějakými statisticky vysoce frekventovanými „zákonitostmi“, které lze z odstupu sledovat (a kvantifikovat); je to vlastně zcela obdobná záležitost, jakou musíme respektovat v případě „vnitřních“ norem, o nichž byla řeč. Také v případech, kdy můžeme událostné dění sledovat zvnějšku (to obvykle můžeme dělat jen v případě živých bytostí jakožto „pravých událostí“), musíme respektovat rozdíl mezi sledovatelnými vnějšími projevy či aspekty „vývoje“ organismu na jedné straně a mezi zvnějšku nepřístupnými „normami“, jimiž se řídí organismus sám (např. při „růstu“, při různých obranách proti infekcím nebo při hojení ran nebo jiných poškození apod.). Něco podobného těmto „vnitřním“ normám musíme předpokládat a hledat také tam, kde už nejde o „vnitřní správu“ organismu, nýbrž o jeho způsoby „chování“ vůči jiným organismům (ať už podobným nebo nepodobným a v různých formách vztahů).
(Písek, 061102-2.)