The text examines the ontological structure of an event, defined through three temporal modalities: current presence, 'pastness' (bylost), and 'coming-to-be' (budost). The author distinguishes between 'actual' pastness, encompassing everything that has happened, and 'coming-to-be,' representing what the event may or should become. This future-potential is not a fixed plan but a tentative striving and a response to non-objective challenges. A central theme is the relationship between an event's individual 'coming-to-be' and the general 'future' (budoucnost). For an event to occur, it requires a temporal span provided by the incoming future. However, this future does not exist independently; it is mediated through the activity of events acting as subjects. The article raises fundamental questions regarding the source of the future and how it integrates into the unfolding of events through subjective activity, referencing concepts such as Rádl's 'thou shalt.' The event is viewed as an internally integrated whole whose dynamics depend on the continuous influx of temporal possibilities.
Událost (a její budost) / Budost (a budoucnost) / Bylost (a minulost)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 28. 12. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Událost (a její budost) / Budost (a budoucnost) / Bylost (a minulost)
Každá událost se v každé své fázi (s výjimkou fází extrémních, tj. počátku a konce) vyznačuje především svou aktuální přítomností, ale nutně též svou bylostí a svou budostí. „Skutečnou“ bylostí události je všechno to, co se až do její aktuální přítomnosti dělo, nikoli pouze to, co z toho „zbylo“ a mohlo tak být „zpřítomněno“, tj. stát se součástí přítomnosti (v nějaké formě „paměti“ či reliktů). Naproti tomu neméně „skutečnou“ budostí události je všechno to, co se z ní ještě má stát, může stát a možná stane; z toho je zřejmé, že budost není „dána“ ani ve své plnosti, ani ve svých „výsledcích“ (v tom, co zbude z toho, co se posléze stane), ale ani v nějakém přesném, předmětně rozvrženém „plánu“. Pokud může být v “odvíjení“ událostného dění rozpoznán nějaký trend, nějaká tendence, může jít pouze přetrvávání nějakých setrvačností uprostřed skutečně událostného dění, anebo pouze o něco jen tentativního, tápajícího, nehotového, co se dotváří teprve na cestě tohoto dění. Aby se událost mohla dít, nutně potřebuje jak ony setrvačné „elementy“, tak ono tentativní spění a tíhnutí určitým směrem (a to v jakési „reakci“ na nepředmětné výzvy k plnění předmětně nerozhodnutých „plánů“ či „projektů“ – ve smyslu Rádlova „ty máš“). Ale kromě toho naprosto nezbytně potřebuje také určitý „čas“ či „časový rozsah“ (termínovaný, tedy termín). Původ tohoto vyměřeného „času“ není (a nemůže být) v události samé, ale ani v událostech ostatních (s nimiž interaguje a které interagují s ní). A protože něco takového platí o každé (pravé, tj. vnitřně integrované, sjednocené) události, má smysl se tázat po zdroji každé budosti zvlášť i všech budostí vůbec. Pokud tím nemyslíme nějaký „poslední“ zdroj (resp. „první“ zdroj – ve smyslu „ultimum principium“), můžeme zůstat u běžného pojmenování „budoucnost“, aniž bychom ovšem převzali i běžné konotace, s tímto pojmenováním nekriticky spojené. Kdyby nebylo budoucnosti, která obecně pro každou dějící se událost „přichází“, aby jí poskytla možnost integrování její vlastní budosti do událostného celku, a to již na počátku jejího dění, událost by nemohla ani startovat a nemohla by se proto ani dít a udát. Tak se před námi otvírá otázka zcela zásadní, totiž kde se tato budoucnost vůbec bere, jak tomu vůbec máme rozumět, že stále přichází, ale že ke svému přicházení nutně potřebuje zprostředkování ve formě budostí nejrozmanitějších (pravých) událostí, takže může „skutečně“ přicházet jen „skrze“ události jakožto subjekty, tedy „skrze“ subjekty a jejich aktivitu.
(Písek, 061228-1.)