This text examines the relationship between the subject and the object from an ontological and meontological perspective, rejecting its reduction to a mere epistemological issue of consciousness. The author argues that while every subject possesses an objective dimension and can be viewed as an object, not every object is a subject. The traditional conception of the subject-object split as a phenomenon exclusive to consciousness is criticized as misleading. Instead, the core of this relationship is found in the connection between the internal and external aspects of the subject, which is fundamentally based on the link between the non-objective and objective sides of every true event. Primordial events transition into subjects the moment they begin to interact or react to other events, as every reaction constitutes an action originating from a subject. This action participates in the ongoing self-constitution and maintenance of the subject. The author suggests that a more profound understanding requires models of quantum or sub-quantum events to describe subjectivity at its most fundamental level.
Subjekt – objekt
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 16. 2. 2005
- This is a part of the original document:
- 2005
Subjekt – objekt
Vztah subjekt – objekt není primárně záležitostí noetickou (epistemologickou, tj. záležitostí teorie poznání), nýbrž naopak ontologickou (a méontologickou). Každý subjekt má svou předmětnou stránku, a proto může být chápán jako objekt, tj. cosi „objektivního“ (ve smyslu tradičním, tj. před nezbytnými korekturami). Naproti tomu ne všechno, co bývá považováno za objekt, je také subjektem (resp. smí být chápáno jako subjekt). Tzv. „Spaltung von Subjekt und Objekt“, interpretovaná jako cosi provázejícího pouze vědomí či charakteristického pouze pro vědomí, je pojetí zavádějící a mylné. A to už jenom proto, že subjekt nemusí být nějakým vědomím vůbec vybaven (přičemž ovšem záleží na tom, jaký rozsah onomu „vědomí“ přisoudíme a zda přisoudíme vědomí všem pravým jsoucnům, jimž přiznáme „nitro“ a „niternost“, viz kupř. panpsychismus apod.). Vztah mezi subjektem a (jiným) objektem je primárně založen na spjatosti nitra a vnějšku subjektu samého; a i tento vztah není vlastně ničím zcela původním, nýbrž je sám založen na spjatosti nepředmětné a předmětné stránky každé (pravé) události, neboť události nejnižší úrovně („prvního řádu“, primi ordinis, tedy primordiální) se ještě nemusí stát „subjekty“, tj. ještě nemusí samy sebe jakožto subjekty ustavit. (Tady jsem ještě neprozkoumal možnosti řešení: zdá se mi však zatím, že je logické předpokládat, že primordiální událost takovou zůstává jen tehdy, dokud se nesetkala s jinou událostí, resp. dokud na jinou událost nezačala reagovat. Zdá se proto, že primordiální událost není subjektem jen jako virtuální, kdežto jakmile se děje v „reálném“ světě, je schopna reagovat na jiné události a tak se stává subjektem tohoto reagování, neboť každá reakce je akcí – a každá akce je akcí nějakého subjektu a zároveň se na jeho znovuustavování a ‚udržování‘ podílí. Nicméně k přesvědčivému výsledku bude možno dojít teprve na základě lepších znalostí či aspoň „modelů“ kvantových, event. ‚subkvantových‘ událostí.)
(Písek, 050216–1.)