This text provides a detailed examination of the ontological and legal nature of human rights and their fundamental connection to the individual. The author emphasizes a crucial distinction in the concept of the legal subject: while standard legal practice includes corporations and organizations as subjects, human rights are inherently and inseparably tied to the human being as a unique individual. Rights pertaining to institutions or associations are viewed as derivative and historically contingent, whereas human rights are traditionally characterized as natural or inherent by nature. The work critically explores the concept of nature (physis), seeking within it a firm guarantee against injustice and the unauthorized restriction of personal freedoms. The author acknowledges the necessity of re-examining these classical terms and proposes a new conceptualization of both the subject and nature. Ultimately, the text seeks to philosophically defend the inalienable character of human rights as the foundation of human existence, remaining valid regardless of shifts in legal terminology or changing historical circumstances.
[Spjatost lidských práv s člověkem]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 7. 2005
- This is a part of the original document:
- 2005
[Spjatost lidských práv s člověkem]
Už to, že mluvíme a uvažujeme o „lidských právech“, zřetelně ukazuje na spjatost takových „práv“ s lidmi, s člověkem, s každým člověkem. V právnické mluvě se mluví o tzv. „subjektu práva“; tím může být ovšem nejenom člověk, ale také nějaká firma, organizace, instituce atd. V případě lidských práv tím subjektem je člověk jako individuum, ale už dávno je běžné mluvit i o právech celých skupin lidí, o právu rodiny (a na rodinu, to je ovšem právo jednotlivce), o právu menšin, o právu na zakládání a vedení spolků, organizací, firem atd., ale také o právu na vzdělání, tedy na státní nebo veřejnou školu, ale také na zakládání soukromých škol, na účast na svobodném kulturním životě, atd. atd. Nebývá příliš zvykem rozlišovat mezi subjekty individuálními a subjekty právnickými. Ale to právě my musíme velmi zdůraznit: lidská práva jsou zásadně spjatá s individuálními lidmi, ale po všech stránkách, tedy i pokud jde o jejich společenské, politické, kulturní atd. vztahy. Práva, která se týkají institucí, organizací, společností (společenství) apod. jsou odvozená, druhotná, jsou dějinně a okolnostmi podmíněná, jsou záležitostí zvyků anebo jsou dokonce přesně formulována, ale v žádném případě o nich nelze říci, že jsou „od přírody“, Právě to je důvod, proč se o lidských právech (a svobodách) říká, že jsou „od přírody“, že jsou to „přirozená práva“. A to budeme také muset podrobit přezkoumání; nikoli proto, abychom se omezili na kritiku oné „přírodnosti“, neboť to bychom se jen vyhnuli vlastnímu problému. Záměrem použití termínu „příroda“ a „přírodní“ bylo najít garanci toho, že zbavovat člověka jeho práv resp. jeho práva omezovat je aktem bezpráví. Tuto základní myšlenku musíme zachovat, a to i když by se mělo ukázat, že termín „přirozený“ nebo „od přírody“ je nepoužitelný (ovšem i to budeme muset prozkoumat, neboť tento termín měl v různých dobách různé významy, takže my si můžeme mezi nimi buď vybrat, anebo můžeme tomu slovu – např. FYSIS či natura – dát nový, tedy svůj význam. Problému FYSIS tedy můžeme věnovat samostatnou kapitolu, ale nesmíme přitom zapomínat na to, že práva jsou v nerozlučném vztahu k subjektu resp. k jednotlivým subjektům, takže zvláštní kapitolu musíme věnovat také problému subjektu – pochopitelně také v novém, našem vlastním pojetí.
(Písek, 050706–2.)