This text explores the ontological and philosophical relationship between freedom and truth. The author rejects the reduction of truth to a mere property of judgment, viewing it instead as a reality realized through subjects at various developmental levels within specific situations. A central concept is the reactibility of subjects, which fundamentally differs from causality by allowing for a range of responses rather than a single determined outcome. This inherent openness forms the basis of freedom, which the author describes as a cultivated phenomenon that eventually permeates consciousness. Furthermore, the text emphasizes the role of Logos as a decisive power enabling the internal integration and unity of subjects. A crucial thesis of the work is that freedom does not establish Truth; rather, Truth enables and establishes freedom. Truth acts as the norm for Logos in its broadest sense, encompassing world reason beyond mere linguistic mediation. Logos thus serves as the medium for the co-actualization of Truth. Ultimately, the relationship is defined by the liberating power of Truth, which places significant demands on human consciousness and thought.
Svoboda a pravda / Pravda a svoboda
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 11. 2005
- This is a part of the original document:
- 2005
Svoboda a pravda / Pravda a svoboda
Pravda (kterou ovšem nebudeme redukovat resp. nesprávně interpretovat jako vlastnost soudu či výroku apod.) se může uskutečňovat (jakožto „to pravé“ v dané situaci – užší nebo širší) jen prostřednictvím subjektů (různých úrovních, od nejnižších až po nejvyšší dosažené). A subjekty jsou vybaveny reaktibilitou, tj. schopností odpovídat na výzvy (předmětné i nepředmětné). Reaktibilita se zásadně liší od kauzality tím, že v různé míře (podle úrovně příslušných subjektů) umožňuje odpovědět také jinak (resp. odpovědět nebo neodpovědět). Tato „vůle“ („volnost“) je základem tzv. svobody, neboť svoboda v tom smyslu, jaký tomu slovu obvykle dáváme, je jen kultivovaným fenoménem takovéto „volnosti“, který konečně pronikl i do vědomí. To zároveň znamená, že stejnou měrou, jako pravda může pronikat do předmětného světa (tj. do světa, který má také svou předmětnou stránku resp. své jednotlivé předmětné stránky) jen prostřednictvím subjektů, může se uplatňovat jen prostřednictvím LOGU, neboť právě LOGOS je rozhodující „mocí“, jež dovoluje sjednocení (integraci) subjektů z jejich nitra (tj. niternou integraci, vnitřní sjednocení). Není to tedy svoboda, která by mohla „zakládat“ Pravdu, ale je to naopak Pravda, která umožňuje a zakládá svobodu (Je to Pravda, která „osvobozuje“ – to ovšem platí zejména pro nejvyšší úroveň, kde jsou rozhodující nároky kladeny na vědomí resp. myšlení.) Vztah mezi Pravdou a LOGEM je ovšem zapotřebí prozkoumat hlouběji, ale jedno můžeme říci už teď: Pravda je normou pro LOGOS, pokud LOGOS chápeme v nejširším smyslu (tedy tak, že zahrnuje i „světový rozum“, tedy v žádném případě neomezovaný na jazykové zprostředkování): LOGOS je především „to pravé“ (na rozdíl od MÉ-LOGOSu), a je to také „to pravé“ pro zprostředkování a spoluuskutečňování Pravdy.
(Písek, 051127–2.)