This text explores the philosophical relationship between Truth and the subject. Truth is defined as pure non-objectivity, arriving as calls from the adventive future addressed to unique individual subjects. These subjects serve as the exclusive gateways through which time enters the real world. Reality is not a mere set of objects but the result of reciprocal subjective actions. The subject is understood as a complex structure, a concretum of internal and external dimensions, acting as the sole site where non-objective calls are translated into realizations. The author examines the concept of existence as a projection toward the future and explains the emergence of seemingly permanent objects as relics of event-based processes. Higher forms of Truth manifest through subjects capable of inhabiting the realm of language and Logos. This process forms the basis for understanding reality across all levels, from biological to spiritual, emphasizing the subject's capacity to respond to the non-objective challenges of Truth.
Pravda a „subjekt“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 1. 2004
- This is a part of the original document:
- 2004
Pravda a „subjekt“
Pravda (s velkým „P“) je ryzí nepředmětnost, která přichází v podobě nepředmětných „výzev“ z budoucnosti ke ,konkrétním‘ (tedy adresně k určitým jednotlivým a ergo jedinečným) „subjektům“, jež představují výhradní „brány“, jimiž přicházející (adventivní) čas vstupuje do tzv. „reálného světa“. Subjekty je třeba chápat velmi široce. protože celý „reálný svět“ je výsledkem jejich aktivit. Jinak řečeno: svět není žádnou množinou ani souborem všech subjektů všech úrovní, nýbrž stojí především na vzájemných reakcích subjektů, tedy vposledu na subjektních akcích (tj. akcích nesčíslných subjektů, přičemž samy subjekty jsou z velké části výsledkem svých vlastních aktivit). Každý subjekt sám je dost komplikovanou strukturou, neboť představuje srostlici (concretum, konkrescentní jsoucno) vnitřní a vnější stránky, a je tak vlastně jediným místem, jímž nepředmětné „výzvy“ mohou přecházet ve své více nebo méně odpovídající „realizace“ – jinak než prostřednictvím subjektů a jejich aktivit to není možné. Za určitých (vlastně mimořádných) okolností jsou některé subjekty schopny nejen vyprodukovat (kromě sebe) nějaké relativně trvalé relikty svého vlastního „dění“ (kteréžto dění můžeme chápat jako ex-sistenci, jakési vyčnívání subjektu ze sebe a otvírání se přicházející budosti, tj. ,vlastní‘ budoucnosti), ale stát se jakýmsi nesčíslněkráte se k sobě vracejícím kruhem subudálostí, který pak navenek vyvolává dojem trvalého objektu (předmětu, jenž může být aktivitami dalších subjektů – i vyšší úrovně – zapojován do výstavby procesů a dějství mnohem komplikovanější, „vyšší“ povahy. Relikty (a vedlejší produkty) událostného dění vyšších úrovní jsou něčím jako „mrtvými těly“, totiž pozůstatky subjektů, jejich ,doby bytí‘ (doba života) skončila. To platí pro úrovně nejnižší i nejvyšší, a z těch vyšších pro biologické (fyziologické) i pro společenské, myšlenkové, duchovní atd. (což jsou ovšem události poněkud jiné povahy, a to je třeba prozkoumat). Pravda tedy v stupuje do „reálného světa“ jen skrze subjekty, a to v závislosti na jejich schopnosti reagovat na adventivní (nepředmětné) výzvy. Jakožto Pravda však se může ,prosazovat‘ jen na úrovni subjektů, které se dokázaly stát „obyvateli“ světa jazyků, řeči, LOGU.
(Písek, 040125-1.)