The text defines intentionality as a fundamental characteristic of event-based processes that form independent wholes with their own center or subject. The author challenges Heidegger's view, which limits intentionality to human existence (Dasein), and expands the concept to all 'true' events capable of transgression—purposeful actions extending beyond their own boundaries. Intentionality is thus not restricted to consciousness but is present in all life, including pre-human levels. Etymologically derived from 'tendere' (to stretch), it signifies a striving toward realization. A vital aspect is the relationship between intentionality and the subject's self-creation; every action is dual-directed, aiming at an external object while simultaneously shaping the subject itself. Intentionality serves as a co-constituting element of the subject, reflecting its openness to the future and non-objectifiable challenges. Rather than being a mere causal byproduct, it is an active principle of subjective formation and temporal engagement.
Intencionalita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 6. 2004
- This is a part of the original document:
- 2004
Intencionalita
Intencionalita charakterizuje každé událostné dění, jež je samostatným celkem (a má tedy svůj „střed“, tj. svůj „subjekt“, což odvozuji od sub-iacio, neboť ten střed si musí událost ustavit a udržovat). Na rozdíl např. od Heideggera, který připisuje intencionalitu jen člověku (přesně jen Dasein, „tu-bytí“), neboť je podle něho možná jen na základě transcendence, rozšiřuji chápání intencionality i na ty „pravé“ události, které jsou schopny jen trangrese (tj. akce, zasahující něco vně události, přičemž transeunce je schopna každá událost již tím, že se děje integrovaně mezi počátkem a koncem). Neomezuji tedy intencionalitu jen za výkon vědomí, ale vidím ji přinejmenším ve všem živém (tedy i na hluboko předlidských úrovních). – Samo slovo je odvozeno od slovesa tendere, předpona in- jen zdůrazňuje zaměření k něčemu (event. do něčeho). Dalo by se tedy říci, že každá událost „tenduje“ (tj. směřuje) ke svému uskutečnění, tj. závěru či konci, cíli), ale všude tam, kde se z ní jakoby „štěpí“ a „odděluje“ část nebo složka, směřující jinam, tedy vně události, za její meze, a to nikoli nahodile (nazdařbůh), můžeme mluvit o „intenci“ (resp. o jevu, kterému říkáme intencionalita). Intencionalita tak charakterizuje každou akci (snad s výjimkou akce nazdařbůh, jejíž intencionalita je „nezaměřená“, jde jakoby do prázdna), a většinou předpokládá již vytvořený a každou další akcí se dotvářející subjekt. Mezi intencionalitou a subjektem události a tedy i akce je úzký a významný vztah: snad s výjimkou těch „primordiálních“ forem intencionality je každá (subjektní) akce zaměřena dvojím směrem, směřuje k dvojímu cíli – jedním je zásah něčeho předmětného, tím druhým je subjekt sám. Intencionalita je tak spolukonstitujícím prvkem při vzniku a sebetvorby (sebedotváření) subjektu, a není tedy jen příčinným následkem ani jen průvodním znakem každé akce, ale je v jakémsi důvěrném vztahu k otevřenosti subjektu/události vůči přicházející budoucnosti (a nepředmětným výzvám, které ji z budoucnosti přicházejí oslovit.
(Písek, 040620-1.)