This text critically examines Aristotle's conception of motion and his concept of the unmoved mover. Aristotle posited that everything in motion is moved by something else, ultimately leading to a prime mover that remains stationary. The author highlights the inherent paradox of this idea, which relies on the paralogical assumption that the moving subject remains unchanged in its essence. This classical perspective is challenged by modern science, which introduced the principles of inertia and relativity, effectively eliminating the possibility of absolute rest. Particular emphasis is placed on modern physics and the discovery of wave-particle duality, where light and matter are understood as waves existing without any fixed substrate. The text concludes that motion should not be viewed as a secondary attribute of an object, but as reality itself. Thus, existence is not comprised of stationary entities that undergo change, but is fundamentally constituted by motion and change without the need for an underlying substrate, shifting a long-standing European philosophical paradigm.
Pohyb
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 7. 2004
- This is a part of the original document:
- 2004
Pohyb
Aristotelés je toho názoru, že „jest něco, co stále (? – správně: vždy, AEI) pohybuje tím, co jest pohybováno; a tento první hybný činitel jest sám nehybný“ (Met. IV, 1012b). (V Tredennickově překladu – Loeb Ed.. – čteme: „for there is something which always moves that which is moved, and the prime mover is itself unmoved“ – p. 207.) Necháme-li stranou omyl, že při každém pohybu musí být něco, co pohyb vyvolává a udržuje (v nové době se začalo pracovat se setrvačností pohybu i klidu, a nejnověji s relativitou pohybu i klidu, takže absolutní klid byl vlastně popřen a vyloučen), zůstává tu naprosto nevyřešení a spíše zcela neprůhledný problém, jak něco, co setrvává v nehybnosti, může být zdrojem pohybu. Aristotelova představa, která se vtiskla do mysli Evropanů a setrvává v ní ještě po víc než dvou tisíciletích, je spojena nikoli jen s paradoxem, ale s paralogickým předpokladem, že to, „co“ se pohybuje, zůstává samo stále stejné, tj. že se nemění, „nepohybuje“. Jeden proto je třeba předpokládat nehybného hybatele (zřejmě nikoli jediného pro všechen pohyb, nýbrž celou řadu nehybných hybatelů pro každý jednotlivý pohyb – pokud něco takového jako „jednotlivý pohyb“ vůbec připustíme) všede, kde se něco mění resp. kde se vyskytuje nějaký pohyb. Velkým objevem nejnovější doby bylo rozpoznání, že světlo, ůpřesně světelné paprsky jsou vlastně vlny, ale vlny ničeho nehybného (žádného podkladu, substrátu), a navíc že se nejen kvanta někdy jeví jako vlny a jindy jako částice, ale že to vlastně platí o všech částicích vůbec, takže vše je založena na vlnách, na vlnění, tedy na pohybech a změnách bez substrátu. Pohyb je proto nutno chápat jajko skutečnost samu, nikoli jako něco na skutečnosti.
(Písek, 040711-2.)