This text explores the profound philosophical and theological significance of the idea that God knows each individual "by name." The author argues that this concept, while requiring purification from outdated object-oriented notions of divinity, is essential for understanding human identity and self-awareness. Rather than describing an external entity, the idea focuses on man as a being in the process of becoming. In this context, a name does not represent an unchangeable fate, but rather a calling toward a specific goal and life direction. Drawing on archaic traditions, the name is understood as an initiation into a path that the individual is meant to follow. God functions as an instance that oversees the end of this path and measures human actions by this ultimate destiny, which is not perceived as nothingness but as fulfillment. This approach emphasizes the dynamic nature of human existence and the ethical responsibility for one's progress toward their future self.
[Myšlenka: Bůh zná každého z nás „ze jména“]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 1. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
[Myšlenka: Bůh zná každého z nás „ze jména“]
Myšlenka, že Bůh zná každého z nás „ze jména“ a že nás zná lépe, než známe sami sebe, je velmi významná a musí být zachována, i když bude třeba ji dost radikálně očistit od starých představ, které „Boha“ chápou předmětně a všechno s touto předmětností spojují, takže vlastně znemožňují správné pochopení toho hlavního. Ta myšlenka vlastně nemíří k „Bohu“, ale k člověku, vede k určitému pojetí člověka – a také k určitému sebepochopení člověka, jeho sebe-vědomí, vědomí sebe jako toho, kdo není totožný s tím, kterým byl a jest, ale kterým se teprve má stát. Když dítě dostává jméno, dostává se mu jistým způsobem „osudu“, ale ne v tom smyslu, že jeho životní dráha je předurčena tak, že se jí nevyhne, ať dělá co dělá, ale že je předznamenáno to, čím se „má“ stát, oč „má“ usilovat“. Kdysi dávno, v archaických dobách, mělo jméno povahu jakéhosi zasvěcení, uvedení na dráhu, po které se má vydat a od níž se nemá uchylovat. Myslím, že tohle je v pozadí onoho výroku, že Bůh zná každého z nás „ze jména“: Bůh jako by dohlédal cíle té dráhy, té cesty, po které se máme vydat, a jako by stále poměřoval naše činy a celý náš život tím to cílen či koncem (který vůbec neznamená nicotu, nějaké „nic“ – to ostatně dobře viděl a věděl už Aristotelés).
(Písek, 030101–1.)