This text explores the hermeneutic challenge of understanding another person's thought, particularly that of a philosopher. The author argues that true comprehension requires more than just a passive reading of written words; the reader must strive to grasp the core of the thinker's intention and the subject matter they were contemplating. Understanding is presented as an active process in which the reader must 're-ignite' the thought within themselves based on the provided text. The author highlights the danger of fixating on imprecise formulations and suggests that an interpreter should aim to complete or refine the author's thoughts, even where the author themselves may have been inconsistent or fell short. The ultimate criterion for interpretation is not the literal text, but its underlying sense—that which it intends to communicate. By understanding the author's ultimate aim, a reader can identify flaws in the original expression and carry the thought further and more precisely than the author did. Effectively, to understand a text despite its shortcomings means thinking through the matter even more clearly than its original creator.
Porozumění myšlence
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 28. 1. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Porozumění myšlence
Když chceme náležitě porozumět nějakému mysliteli, zejména pak nějakému filosofovi, musíme porozumět tomu, co chtěl napsat a říci, přesněji tomu, o čem psal a promlouval, nač usilovně myslil, k čemu se ve svém myšlení dopracovával, čeho se dosuzoval a domýšlel, a tedy k čemu se pokoušel dovést také nás, své posluchače a čtenáře. Autor sám někdy není dost důsledný, a my jsme pak nakloněni jej nečíst opravdu důkladně. A co to vlastně znamená, ono „nečíst důkladně“? Co to znamená, když chceme autora přečíst co nejpřesněji i tehdy, když sám se dost přesně nevyjádřil? Tj. když nechceme zůstat u toho, jak nepřesně se vyjadřuje nebo jak nedomýšlí svou myšlenku, ale když chceme domýšlet i to, co on sám dost nedomyslil, ale přece k tomu směřoval? Vždyť přece nikdy před sebou nemáme víc než popsané nebo potištěné stránky papíru – tam, kde jde o myšlenky jiného myslitele, musíme je vykřesat sami ze sebe, byť na základě toho, co řekl nebo napsal. Jsme přece vždycky v nebezpečí, že takovému textu porozumíme nesprávně: musíme se textu držet, ale ne tak, že bychom jeho slovům podsouvali jiné významy a celku jiný smysl. Text sám nemůžeme považovat za nejvyšší kritérium – tím je smysl toho textu, tedy to, co mělo být vysloveno, vyjádřeno, formulováno. A formulována nemá být formulace, nýbrž to, nač odkazuje a co má být formulováno. Když správně pochopíme to, oč vposledu autorovi šlo, když ten text formuloval, můžeme přece dospět i k tomu, že pochopíme vadu jeho formulace. Porozumět textu navzdory autorovým nedostatkům (např. nedomyšlenostem) znamená domyslit, oč jde, ještě dál a přesněji, než jak to dokázal autor, jehož text čteme.
(Písek, 030128–1.)