This text offers a philosophical reflection on human rights, conceptualizing them as a relationship between at least two subjects: the rights-holder and the individual obligated to respect those rights. The author argues that human rights are not merely abstract claims but are deeply embedded in social reality as moral obligations. Rights are inseparable from duties; they form a dialectical unity where respecting the rights of another is simultaneously a duty and a responsibility for their freedom and self-actualization. This freedom is understood not just as an existing state but as a task to be fulfilled. A central argument is that human rights are concurrently human duties, directed not only toward others but also toward oneself. The text rejects the notion of rights and duties as two separate, opposing categories that must be balanced. Instead, it presents them as an indivisible whole oriented toward what "ought to be" achieved to honor human integrity and freedom within interpersonal relationships. Through this lens, the exercise of rights becomes a fundamental ethical commitment to the realization of human potential.
[Lidská práva se týkají vždy nejméně dvou subjektů]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 16. 2. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
[Lidská práva se týkají vždy nejméně dvou subjektů]
Ať už jsou ona nezpochybnitelná „lidská práva“ čímkoliv, je zřejmé, že počítají nikoli s jedním subjektem, ale že se týkají vždycky nejméně dvou subjektů: jednak toho, ke kterému se vztahují jako apel, výzva, nárok, povinnost atd. a kterého tedy zavazují a napomínají, aby závazku dbal, jednak toho, jehož nezadatelných práv je třeba dbát, respektovat je jako jeho práva, vyhovět nárokům na nich založeným a udělat aspoň něco pro to, aby svá práva a své legitimní nároky mohl uplatňovat. V tom smyslu jde o morální povinnost a nárok, které počítají se sociální skutečností, totiž žádají, aby byly uplatňovány v mezilidských vztazích. Ale rozhodně přesahují pouhé reagování na druhého: jde o reagování na jeho „práva“, tedy i na jeho „svobodu“, a nejen na jeho svobodu faktickou (již dosaženou a více nebo méně již uplatňovanou), nýbrž na tu svobodu, která je nejen jeho právem, ale také jeho povinností, dokonce i povinností vůči sobě, jak ještě „není“, jak se on sám ještě neuskutečnil, ale jak se uskutečňovat má. Takže ona lidská práva jsou zároveň lidskými povinnostmi, ale nejen vůči druhým, nýbrž také vůči sobě samým. Nejde tedy o nějaká samostatná „práva“, vedle nichž a na jejichž doplnění tu jsou ještě také nějaké rovněž samostatné „povinnosti“, které ona práva jaksi vymezují a vyvažují, nýbrž o obojí zároveň, v neoddělitelné jednotě toho, co „má být“, do se „má stát“, co „má být“ podniknuto, aby právům i povinnostem bylo učiněno zadost.
(Písek, 030216–1.)