This text provides a critical analysis of a sentence from Jan Patočka’s essay "What Charter 77 is and what it is not," in which the author defines the concept of human rights as a "conviction" regarding something unconditional above the state and society. The primary objection focuses on the conflation of "concept" and "conviction." While conviction is a subjective state referring to something external, a concept requires precise definition and constitution independent of subjectivity. The author examines the nature of human rights through phenomenological terminology, distinguishing between the act of thinking (cogitatio cogitans) and the thought content (cogitatio cogitatum). The analysis questions whether human rights are real or intentional objects, or perhaps intentional non-objects. The aim of this critique is to highlight the need for a clearer philosophical grounding of human rights that transcends the level of mere personal conviction, allowing for a deeper understanding of their binding and unconditional nature within the political and social sphere.
[Kritika jedné věty z Patočkova textu Čím je a čím není Charta 77]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 3. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
[Kritika jedné věty z Patočkova textu Čím je a čím není Charta 77]
Patočka ve svém narychlo a za mimořádných okolností psaném textu „Čím je a čím není Charta 77“ napsal větu, která sice dávala tehdy a dává i dnes poměrně jasně najevo, oč jde, ale když ji podrobněji prozkoumáme, uvidíme, jak potřebuje v nejednom ohledu opravit a upravit. Ta jedna věta zní: „Pojem lidských práv není nic jiného než přesvědčení, že státy i celá společnost uznávají něco nepodmíněného nad sebou, co je i pro ně závazně posvátné (nedotknutelné), a že svými silami, jimiž tvoří a zajišťují právní normy, míní přispět k tomuto cíli.“ (Dále to pokračuje: „Totéž přesvědčení žije i v jednotlivcích a je základem pro plnění jejich povinností v životě soukromém, pracovním i veřejném. …“ – Právě zde lze nahlédnout, že nešlo o pouhou metaforu, když v první větě byla řeč o tom, co „státy i celá společnost“ uznávají a pod co se staví. Ale to nyní nechme stranou.) Ale vysloveně iritující jsou slova, že „pojem … není nic jiného než přesvědčení …“. Pojem je nepochybně něco jiného než přesvědčení; souvislost mezi „pojmem“ lidských práva a mezi „přesvědčením“, že lidé, společnost i státy uznávají (resp. mají, musí uznávat) něco „nepodmíněného“ nad sebou, musí být teprve prokazována a zejména osvětlena. Ale aby tato souvislost mohla být s náležitou přesností vyjasňována, je nejprve nutno pojmově vymezit, co to lidská práva jsou, tedy onen „pojem“ ustavit, konstituovat. Naproti tomu „přesvědčení“ je subjektivní záležitost, která se vztahuje k něčemu dalšímu, co už součástí subjektivity není. Tímto „něčím dalším“ mohou být např. lidská práva. Ale pak je nutno dále upřesnit, v jakém smyslu tu jsou ona „lidská práva“ míněna. Může jít o ideu či myšlenku lidských práv, jakou má prehistorii a jak byla postupně formulována a postupně se rozšiřovala atd., ale může jít nejen o „myšlenku myslící“, ale také o „myšlenku myšlenou“ (cogitatio cogitans x cogitatio cogitatum). A tím „myšleným“ (cogitatum) nemusí být myšlenka lidských práv, může tu jít tak o lidská práva sama. A co to jsou ta lidská práva sama? Je to nějaký objekt myšlení? A je to objekt reálný nebo intencionální? Mohou být lidská práva myšlenkově pojata jako intencionální objekt? Nejsou daleko spíše intencionálním non-objektem?
(Písek, 030321–2.)