This text explores the relationship between philosophy as a public phenomenon and its inner, critical core. Drawing on Emanuel Rádl's idea regarding the popularization of philosophy, the author argues that while philosophy survives by influencing general thought, this process inevitably leads to its vulgarization. True philosophy, however, is defined by a unique criticality that allows for distance from these simplified forms and from one's own preliminary assumptions. This intellectual work takes place in a metaphorical thought laboratory, where the philosopher engages in risky experiments often inaccessible to the general public. Consequently, a tension arises between exoteric philosophy, which is published and taught, and esoteric philosophy, reserved for a narrow circle or remaining an unspoken doctrine. A philosopher's integrity lies in the coherence between these layers, where the implicit doctrine informs the explicit message. The text emphasizes that new ideas emerge primarily through polemics with popularizations and within the solitude of critical inquiry, where the most profound philosophical shifts occur away from the public eye.
Filosofie v životě a v myšlenkové laboratoři
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 7. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Filosofie v životě a v myšlenkové laboratoři
Rádl kdysi vyslovil přesvědčení, že filosofie bude jednou lidová, a měl zřejmě za to, že to bude právě její budoucnost. Zlidovění filosofie ovšem není ničím novým, charakteristickým teprve pro poslední dobu. Filosofie vlastně plně přežije pouze tím, že některými svými momenty pronikne do obecného myšlení a smýšlení. Většinou se tím dosáhne nejen její popularizace, ale zároveň také vulgarizace. Nemůže být ovšem pochyb o tom, že filosofie dosahuje nových myšlenek, nových objevů nejčastěji polemikou s takovými popularizacemi a vulgarizacemi, a tím tedy vlastně v závislosti na nich. To souvisí také s tím, že filosofie, pravá, opravdová filosofie nespočívá v žádných „názorech“, ba ani v jednotlivých „myšlenkách“ a v orientaci na to, co je jimi myšleno, nýbrž především v jakési zvláštní kritičnosti, která jí dovoluje nezbytnou distanci od zmíněných forem popularizování a vulgarizování, nýbrž i od vlastních předběžných východisek a přístupů. Zejména v této nezbytné kritičnosti vůči vlastním myslitelským podnikům se ovšem každý opravdový filosof dostává do rovin a oblastí myšlení, kde jej už naprostá většina filosofií více nebo méně oslovených a ovlivněných lidí už nedokáže sledovat. Filosof se tak dostává do jakési své soukromé laboratoře, v níž se může a dokonce musí odvažovat riskantních pokusů, z nichž se mnohé, někdy dokonce většina ukáží být málo perspektivními nebo vůbec neperspektivními. S tím vším ovšem nemá smysl se obracet na širokou veřejnost, někdy ani na veřejnost zainteresovanou a dokonce odbornou. Proto po celou dobu vždy existoval velký rozdíl a dokonce nepjatý vztah mezi filosofií hlásanou, zveřejňovanou, vyučovanou – a filosofií esoterickou, určenou jen pro nejužší kruh rozumějících, a někdy dokonce ani pro ten (pak jde o nezveřejněnou, nepsanou, ba někdy ani nevyřčenou ,doktrínu‘, kterou je však přece jen možno tušit a nějak odhadovat a domýšlet se jí na základě toho, co řečeno, napsáno, zveřejněno bylo – to ovšem za předpokladu, že jde o opravdového filosofa, který dbá o integritu svého myšlení).
(Písek, 030701–2.)