This text explores the Greek concepts of FYSIS and LOGOS within the philosophical frameworks of Aristotle and Heraclitus. The author focuses on Aristotle's distinction between things that originate and grow through 'symfysis' and those that are merely heaps. Connecting this to Heraclitus' notion that Logos transforms a random pile into a cosmos, the inquiry examines the relationship between these two terms. A significant portion of the text critiques the conventional translation of FYSIS as 'nature' (natura, příroda). The author argues that this translation obscures the fundamental divide between the living and the inanimate, even though the etymologies of FYSIS, natura, and the Czech 'příroda' all point toward birth and growth. By defining nature primarily in opposition to human artifice, we isolate humanity from the rest of reality, whereas the true boundary exists between living beings and non-living matter. The text advocates for reclaiming the original meanings of these terms to better inform our modern philosophical orientation.
FYSIS
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 7. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
FYSIS
Aristotelés poukazuje na rozdíl mezi „věcmi“ (TA HENA), které vznikly resp. zrodily se a rostou (TÓN FYOMENÓN GENESIS), a věcmi které (jsou pouhými hromadami – to dodávám jen já), a vidí jej v tom, že ty poslední „rostou“ jen přidáváním a dotykem, zatímco ty první rostou srůstáním (SYMFYSIS). Pokusme se navázat na tuto myšlenku, která ostatní je starší; najdeme ji už u Hérakleita, který má za to, že (bez LOGU, to zase vkládám já, ale jen cituji z jiného zlomku) ani „nejkrásnější krásný svět“ (KALISTOS KOSMOS) by nebyl leč hromadou náhodně rozházených věcí. Podle Hérakleita je to LOGOS, který má rozhodující úlohu v procesu, jímž se něco, co by bylo pouhou hromadou, stává skutečným „světem“ (tedy celkem veškeré skutečnosti). Tak bychom mohli říci, že pro Hérakleita je zárukou zrodu a růstu (tedy toho, čemu Řekové říkali FYESTHAI) je LOGOS. Vzniká otázka, zda Aristiotelés užívá na tomto zmíněném místě sloca FYSIS ve stejném významu, v jakém Hérakleitos v citovaném zlomku užíval slova LOGOS, anebo – jde-li o významy rozdílné, byť nějak spolu souvisící – v jekém vlastně vztahu tyto dva významy jsou. Opustíme-li však tento v podstatě historický zájem a začneme-li uvažovat, jakým způsobem bych mohli uvedených dvou termínů užívat pro svou aktuální myšlenkovou, filosofickou potřebu, je zřejmé, že musíme přestat s dosavadní (ale velmi dlouhou) praxí, která překladá slovo FYSIS do latiny (a po malých úpravách do mnoha dalších evropských jazyků) jako natura (fr. nature, ang. nature, něm. Natur etc.) a v našich podmínkách do češtiny jako ,příroda‘, přičemž přírodu, přírodnost a přirozenost chápeme jako protivu k umělosti, kterou ovšem odvozujeme výhradně od člověka. Tak dochází totiž k tomu, že člověka myslíme jako vyděleného ze vší ostatní skutečnosti, zatímco popravdě je člověk jen některými znaky vydělen ze světa živých bytostí, ale základní cézura probíhá mezi neživými skutečnostmi a živými bytostmi. Je ovšem pravdou, že tato cézura není absolutním předělem (proto Teilhard mluví o „předživém“, prévivant), ale to nám nesmí zakrývat ten původní význam slova FYSIS (a dokonce i původní, protože etymologický význam latinského termínu natura, odvozeného od slovesa nasci, a rovněž etymologickou vazbu českého slova ,příroda‘ na sloveso roditi se resp. při-roditi se). Obrovský rozdíl mezi sférou živého a sférou neživého je dnešním užíváním slova ,příroda‘ setřen natolik, že dokonce mluvíme o „přírodě neživé“ a „přírodě živé“. To není jen záležitost terminologická, nýbrž jde o určitou myšlenkovou a dokonce celoživotní orientaci.
(Písek, 030706–1.)