This text examines the relationship between the concept of immutability and the dynamic nature of reality. The author operates on the premise that nothing in the physical world is absolutely static; rather, perceived stability is the result of extremely slow changes or complex underlying processes. The study critically reflects on the role of mathematical and physical constants, which have been historically regarded as symbols of perfection since early philosophy. However, the text questions whether these constants correspond to any factual reality or if they are merely necessary theoretical constructs. Using the example of Euclidean geometry—which proves inadequate at extreme cosmic distances—the author demonstrates that our static models of reality are often prone to error. If truth is defined as the correspondence of thought to an object, we must ask what that 'object' represents in the case of abstract constants. The author concludes that the assumption of permanence is a requirement of our theoretical frameworks rather than an intrinsic quality of the world, necessitating constant corrections when faced with actual reality.
Pravda a neměnnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 7. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Pravda a neměnnost
Vycházíme z předpokladu, že ve světě, v němž žijeme, není nic naprosto neměnného, jsou jen změny velmi pomalé, ale jen v důsledku složitých opatření, jimž sice většinou nerozumíme, ale která musí speciálním způsobem pracovat se základním změnami, které jsou velmi rychlé. Nejen v matematice, ale také ve fyzice pracují však teoretičtí odborníci s tzv. konstantami. Vzniká proto otázka, v jakém vztahu jsou takové konstanty k reálném světu, plnému proměn. Jedním z největších tlaků na první filosofy a jejich chápání skutečnosti, vykonávala právě matematika (včetně geometrie): naprosto neproměnná povaha trojúhelníka nebo prvních prvočísel apod. vedla většinu filosofů k tomu, že neměnnost považovali za nutno vlastnost dokonalosti. Dnes jsme se dostali do situace, kdy nevíme, zda oněm konstantám něco faktického vůbec odpovídá. Pokud tomu tak je, musíme si položit otázku, jak to je v takovém případě s pravdou, chápanou jako shoda myšlenky s „věcí“: co je tu vlastně onou „věcí“ v případě zmíněných „konstant“? Je taková konstanta něčím víc než naší konstrukcí (neboť myšlenka konstanty se přece musí k něčemu vztahovat, totiž ke konstantě; ale je konstanta něčím odlišným třeba od kružnice nebo jehlanu (eventuelně už trojúhelníku, i tam už jde o jisté „konstanty“, např. součet vnitřních úhlů apod.). V případě geometrických konstant je tu ovšem ještě otázka, nakolik je právě eukleidovské geometrie možno používat ve světě extrémních velikostí a vzdáleností, kde tedy jakési srovnání teoretického řešení s vesmírnou, mezihvězdnou atd. „realitou“ je možné. (V tomto případě se ukázalo, že pravidla a výsledky eukleidovské geometrie se s „realitou“ rozcházejí.) Je však něco podobného možné i jinde, eventuelně všude, kde jde o „konstanty“? – Mám dojem, že také v tomto bodě se ukazuje, jako předpoklad něčeho pevného a neměnného je vždycky v důsledcích zatížen chybami, a že je jen potřebou našich teoretických konstrukcí. Někde jsou odchylka tak malé, že na ně prakticky nemusíme brát zřetel; a kde se stávají závažnými, musíme provádět korektury jiného druhu, než konstruováním jiných konstrukcí.
(Písek, 030706–2.)