This text examines communism as both a political program and a practical reality. The author traces the origins of communist intransigence back to the environment of the Paris Commune, highlighting the system's inherent vulnerability to being exploited for undeclared purposes. A central flaw identified is the lack of democratic safeguards, such as freedom of the press and public debate, which allows for the unchecked concentration of power in the hands of a single ruler. The analysis further explores the unique challenges of totalitarian regimes, specifically the unresolved problem of succession. Without institutionalized rules for the transfer of power, dictatorships remain inherently unstable. The author concludes that the only way out of this cycle of tyranny is through careful democratization, which would allow leaders to leave office without fear of execution or prosecution. Overall, the essay provides a critical assessment of the structural defects within communist ideology that lead to systemic failures in governance and legitimacy.
Komunismus jako politický program a praxe
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 8. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Komunismus jako politický program a praxe
Komunismus jako politický program se začal formovat v porestaurační době v prostředí pařížské Komuny, ohrožené ze všech stran. Snad právě odtud pochází jeho zvláštní zarputilost a neochota ke kompromisům vlastním, stejně jako hluboké opovržení ke kompromisům sociálních demokratů. Avšak od počátku má v sobě jistou vadu, která časem nabyla na závažnosti: není rezistentní vůči zneužití k jiným než proklamovaným cílům. To sice je v praxi dost všeobecně obvyklé, že dochází k pokusům o zneužití, ale demokratické mantinely a demokratická pravidla umožňují korektury tam, kde zneužití se stává zřejmým a vchází ve všeobecnou známost. To je ovšem zaručeno jen tam, kde je garantována svoboda tisku a veřejné diskuse. A to je právě něco, co od samého počátku zůstalo do komunistických programů nezakódováno. Stačilo pak, aby se k moci dostal uzurpátor, zbavil se soků (včetně možných soků v uzurpátorství) a jeho samovláda je zajištěna do té chvíle, dokud neudělá nějakou závažnou taktickou chybu – nebo dokud nezemře. Problém nástupnictví se tak v politickém systému totalitních systémů stává jedním z nejvýznamnějších a nejméně vyřešených. Z tohoto dilematu se žádný diktátor a žádná diktatura nemůže vymanit jinak než opatrnou demokratizací, jejímž prvním krokem je možnost opustit funkci bez rizika zavraždění nebo těžkých obvinění a soudu.
(Písek, 030827–2.)