This text analyzes Aristotle's conception of wisdom (sophia) and science (episteme) within the context of his Metaphysics, contrasting it with the Platonic tradition. The author highlights that Aristotle departs from the Pythagorean and Platonic idea of philosophy as a mere human pursuit or love of wisdom, instead identifying wisdom directly with knowledge and science. The text explores Aristotle's hierarchy of sciences, in which theoretical sciences (first philosophy) hold the highest position due to their capacity to contemplate truth for its own sake rather than for external utility. For Aristotle, philosophy becomes the science of truth (episteme tes aletheias)—a discipline that possesses wisdom rather than merely aspiring to it. This shift represents a fundamental rupture in the history of ancient thought, transforming philosophy into a ruling science defined by the ability to understand and contemplate reality. The article thus focuses on the terminological and conceptual difference between understanding philosophy as a desire for knowledge and philosophy as scientific knowledge itself.
Moudrost a věda (filosofie) u Aristotela
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 9. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Moudrost a věda (filosofie) u Aristotela
Aristotelés zjevně opouští myšlenku, že filosofie je jen relativní lidský pokus o poznání resp. vědění, tedy myšlenku snad původně Pythagorovu, kterou však najdeme znovu u Platóna (např. zejména v Symposiu, kde je v jakési předfilosofické podobě vložena do úst ,theoložky‘ (asi kněžky) Diotimy, zatímco Sókratés to pak vlastně jen opakuje po ní, i když to formuluje lépe. Samu moudrost (SOFIA) hned na počátku Metafyziky ztotožňuje Aristotelés s „vědou“ či „věděním“, a navíc přisuzuje míru moudrosti různým vědám podle toho, čím se zabývají (Kříž sice překládá, „co je jejich předmětem“, ale slovo „předmět“ v textu vůbec není; jiní to překládají jako „týká se toho a toho“ anebo „vědění je věděním toho a toho). Tak např. Aristotelés má za to, že vědám teoretickým (což jsou tři vědy, představující „první filoosofii“, jak víme odjinud) náleží moudrost „ve větší míře“ než vědám poietickým (jindy mluví o vědách praktických, i když trvá na tom, že to všechno jsou disciplíny filosofické). Je tomu tak proto, že „moudrost je spíše věda vládnoucí než sloužící“; lidé, kteří filosofovali, „usilovali o vědění proto, aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (s. 37; 38). – Tak to vypadá, že pro Aristotela – aspoň pro začátky Metafyziky resp. její první knihy – je „moudrost“ i „filosofie“ prostě vědou resp. věděním, EPISTÉMÉ. Mezi Platónem a Aristotelem je tedy v tomto bodě vážná roztržka, přeryv, předěl, závažný rozdíl: Platón stále ještě ví o tom, že lidské poznání může k moudrosti (pravdě) jen mířit, že tedy „filosofie“ je správné pojmenování, protože nejde o to, moudrost mít, moudrostí disponovat, ale o moudrost (pravdu) se snažit, usilovat o ni, toužit po jí a milovat ji. Naproti tomu pro Aristotela je filosofie EPISTÉMÉ TÉS ALÉTHEIAS, věděním pravdy (nazíráním nahlížením pravdy).
(Písek, 030924–2.)