This text provides a rigorous philosophical analysis of the concept of "intending" (mínění), distinguishing it from the colloquial understanding of mere opinion or conjecture. In its deeper philosophical essence, intending is defined as the act of "having something in mind," comprising two fundamental dimensions: the intentional act as a performance and the intended as the content or theme. The author critiques the reductionist view that focuses solely on the object, asserting that the act itself must provide the basis and guarantee for its relation to the intended entity. Furthermore, the document traces the development of intentionality through Franz Brentano’s notion of the intentional object as an inherent component of the act and Edmund Husserl’s subsequent landmark critique. In his Logical Investigations, Husserl demonstrated that the intentional object is not a constituent part of the act, thereby catalyzing a profound inquiry into the relationship between intentional and real objects. This conceptual shift was instrumental in the birth of phenomenology and remains a cornerstone for understanding how consciousness constitutes its relation to reality beyond mere formal representation.
Mínící
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 7. 1994
- This is a part of the original document:
- 1994
Mínící
V běžném jazykovém úzu má slovo „mínění“ význam „domněnky“ či „domnění“; míniti znamená tolik, co domnívati se. To pak ztěžuje správné pochopení základního slovesa „míniti“ ve smyslu filosofickém, který si však nutně musíme ozřejmit. V tomto filosofickém (resp. filosofičtějším nebo alespoň hlubším) významu jde spíše o něco takového jako „míti na mysli“ nebo také obráceně „býti myslí u něčeho“. V tomto hlubším smyslu náleží tedy k mínění především dvě základní složky: jednak mínící akt (mínění jako výkon), jednak to, co je míněno, tedy „míněné“ (mínění jako obsah, eventuelně jako téma či předmět). V onom běžném, povrchním chápání mínění jakožto domněnky je mínění m.j. redukováno právě jen na obsah, zatímco sám výkon tohoto mínění se jeví jako zcela formální, neproblematická záležitost, které není třeba věnovat zvláštní pozornost. Obecný dojem, s nímž je toto chápání (či spíše nechápání) aktu mínění spjato, snižuje tento akt na pouhou obecnou formalitu, v níž je to rozhodující vždycky doplňováno v podobě „předmětu“ tohoto aktu mínění. Tento dojem je však hluboce mylný, neboť záruka toho, že se určitý akt mínění vztahuje k neméně určitému „předmětu“, musí být poskytována samotným tímto aktem a nikoliv jeho „předmětem“, protože jinak by vztah aktu mínění k tomu či onomu předmětu zůstal bez základu a bez garance. To si ve vší naléhavosti připustil Brentano, když se pokusil garantovat přesné zaměření aktu mínění (tj. intencionálního aktu) tím, čemu říkal „intencionální objekt“ a co umístil jako inherentní složku či imanentní součást do rámce samotného intencionální aktu. Jeho žák Husserl podrobil právě tento předpoklad důkladné analýze a prokázal, že intencionální objekt (či předmět) nemůže být složkou ani součástí intencionálního aktu. Dal tak (v Logische Untersuchungen) rozhodující impuls k úvahám o povaze intencionálních předmětů a jejich vztahu k „předmětům reálným“.
(Písek, 940726-3.)