This philosophical text examines the phenomenon of alienation by distinguishing between the subjective feeling of being alienated and the formal concept of alienation itself. The author posits that a rigorous analysis must first identify the subject of alienation and establish a criterion for what is essentially inherent to that subject, as mere change does not constitute alienation. A central problem addressed is whether alienation relates to the subject's past or its future. If we define a human being as a creature fundamentally oriented towards the future, then alienation should be understood not as a departure from a previous state, but as the reduction or loss of this "futureness" or potentiality. Consequently, alienation represents a failure to move towards what one is meant to become. By shifting the focus from a lost historical identity to a compromised future horizon, the text offers a dynamic view of human existence where authenticity is tied to one's future-oriented openness. Alienation thus manifests as a disconnection from the vital possibilities that define the very essence of being human in a temporal flow.
Odcizení
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 12. 1994
- This is a part of the original document:
- 1994
Odcizení
Především je nutno odlišit pocit odcizenosti od myšlenky (pojetí) odcizení. V literatuře jde ovšem obojí pospolu, odlišení je potřebou a přímo nutností filosofických úvah a zejména filosofického rozboru. Pro takový rozbor je nezbytné se tázat především po subjektu odcizení, a pokud jde o sebeodcizení, tázat se po rozdílu mezi subjektem ještě (sobě) neodcizeným a subjektem již (sobě) odcizeným. Přísně (a zcela abstraktně) vzato je totiž každá změna jakýmsi „odcizením“ již změněného tomu, co ještě změněno nebylo. To znamená, že každé událostné dění by bylo sérií jsoucností, z nichž každá by byla odcizením jsoucnosti předchozí a zároveň by se zase naopak jí odcizovala jsoucnost následující. Na první pohled musí být zřejmé, že něco takového za skutečné odcizení považovat nelze. Co tedy je nezbytné k tomu, abychom změnu mohli považovat za odcizující? Nepochybně to je nějaké měřítko, spočívající v něčem, co je příslušnému subjektu („pravé události“) vlastní, co mu bytostně náleží. Kde však máme toto „bytostně vlastní“ hledat? Protože odcizení je děj, dějství, tedy jakási proměna, musíme se tázat, zda ono „bytostně vlastní“ je něčím, co tu už bylo a co se odcizením ztrácí, nebo zda to je naopak něco, co tu ještě nebylo a k čemu se teprve hledá a nalézá cesta, která však je odcizením ztracena. Jinak vyjádřeno: odcizuje se člověk své minulosti nebo naopak své budoucnosti? A to už míří ke známé nám otázce: je člověk bytostně a především tím, kým a čím byl a jest, anebo je naopak bytostně a především tím, kým a čím se teprve stane resp. má stát? Chápeme-li člověka jako bytost, která je (více a kvalifikovanějším způsobem než jiné subjekty, tj. subjekty nižší, předlidské úrovně)) vykloněna do budoucnosti, pak odcizení znamená v první řadě redukci nebo ztrátu tohoto vyklonění, tedy redukci nebo ztrátu „budosti“ (vlastní budoucnosti).
(Praha, 941206-1)