This text explores the philosophical concept of non-objectivity and its relationship to concrete reality and the subject. The author distinguishes between pure non-objectivity and the non-objective aspect of entities, which constitute a synthesis of internal and external dimensions. A subject is defined as a reality whose subjective nature is rooted in pure non-objectivity. This framework carries significant theological implications: if God is conceived as a subject, He must be grounded in the deeper foundation of pure non-objectivity. Conversely, if God is identified with pure non-objectivity, all externalized or objectified attributes must be rejected. The author further examines the nature of happening, arguing that pure non-objectivity transcends conventional categories of motion and stillness. Since objective thought is limited, it cannot directly describe non-objectivity. Meaningful discourse about pure non-objectivity is only possible non-objectively by speaking about something else in a way that points toward the non-objective foundation without turning it into an object.
{Nepředmětnost}
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 13. 8. 1981
- This is a part of the original document:
- [Příležitostné poznámky, 1981]
{Nepředmětnost}
Když mluvíme o nepředmětné skutečnosti, můžeme mít na mysli buď ryzí nepředmětnost, nebo nepředmětnou stránku konkrétní skutečnosti (tj. skutečnosti, která je partikulární srostlicí předmětné a nepředmětné, resp. vnitřní a vnější stránky). Taková konkrétní skutečnost, je-li navíc obdařena schopností se k sobě vztahovat, je subjektem, jehož subjektnost (subjektní stránka) je založena a nadále zakotvena v ryzí nepředmětnosti. Pro theologické úvahy z toho vyplývá důležitá věc: Bůh pochopený jako subjekt nemůže být tím posledním základem a zdrojem všeho dalšího, ale musí být svou vnitřní stránkou sám zakotven v čemsi ještě hlubším a základnějším, totiž v ryzí nepředmětnosti. A když Boha ztotožníme s ryzí nepředmětností, musíme si odepřít představu jakékoli zvnějšněné, zpředmětněné stránky, jíž by ona ryzost byla narušena. Když proto mluvíme o dění, smíme mít na mysli pouze ten typ dění, který je zvnějšňováním vnitřního. Jen chybná úvaha by nás mohla vést k závěru, že ryzí nepředmětnost je prosta dění, že je nehybná. Takový závěr je možný jen na základě nepřípustného myšlenkového zpředmětňování, tj. je to závěr předmětného (a tedy omezeného) myšlení. O ryzí nepředmětnosti nelze vypovědět, že se děje, že se proměňuje, ale nelze o ní vypovědět ani, že se neděje, že se neproměňuje. Jinak řečeno: „dění“ ryzí nepředmětnosti má naprosto odlišnou povahu než dění ve smyslu zvnějšňování; zejména nelze o jeho povaze nic předmětně vypovídat. Co to znamená? Máme rezignovat a nevypovídat vůbec? Nikoliv; o ryzí nepředmětnosti lze smysluplně vypovídat, ale jen tak, že o ní vypovídáme nepředmětně, tedy tak, že předmětně vypovídáme o něčem jiném.
(Hloubětín, 13. 8. 81, přepis – 810813–1.)
### 810813