This text explores ontological aporias associated with the concept of the universe understood as the totality of all that exists. The author critically examines the problem of a "subject" that would perform and guarantee this synthesis. If such a subject remains outside the totality, the synthesis is incomplete because the subject itself is a being. If it is within the universe, its ability to maintain contact with all other beings is constrained by spatial and temporal limitations. This leads to questions regarding the plurality of subjects and the risk of infinite regress. The second part focuses on the physical and ontological limits of interaction between "primordial events." The author argues that any contact, whether direct or mediated, is restricted by spatial-temporal conditions and the finite speed of light (c). Consequently, the possibility of an immediate and total integration of all entities into a single, simultaneously graspable whole is fundamentally challenged by the nature of event-based connectivity.
Aporie a problémy „všehomíra“ (uni-verza)
docx | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 8. 1979
- This is a part of the original document:
- [Příležitostné poznámky, 1979]
Aporie a problémy „všehomíra“ (uni-verza)
17. 8. 79 dopol. (Vysoč.)
Jestliže chápeme vesmír (univerzum) jako úhrn či souhrn všeho, co jest (všeho jsoucího, všech jsoucen), pak se musíme tázat po tom, kdo nebo co tento souhrn provádí a garantuje. Ale takový „subjekt“ by nemohl být zároveň lokalizován (a temporalizován) v rámci a v mezích tohoto univerza, neboť v opačném případě by bylo vyloučeno, aby měl zaručen kontakt se všemi jsoucny. Uvedu argument. (3.)
Pokud ovšem subjekt garantující aktivní „shrnutí“ všech jsoucen v jeden celek (totiž právě uni-verzum) zůstává mimo tento souhrn, nelze onen souhrn považovat za „shrnutí“ všech jsoucen, neboť i subjekt „shrnující“ (totiž provádějící souhrn) je jsoucno. Nadto si nelze představit (myslit) dostatečný důvod pro to, aby takový subjekt byl jediný; jistě by takových subjektů mohlo být i víc, je-li jeden. Vedle „univerza“ (které by de facto nebylo univerzem skutečným, vše obsahujícím) by tu pak bylo ještě další „univerzum“ subjektů, o němž bychom potom mohli uvažovat analogickým způsobem – atd. in infinitum.
Uvažujme nejjednodušší subjekt, totiž událost nejnižší ontické úrovně (tzv. primordiální událost). Tato událost může dosáhnout kontaktu (např. reagovat) s jinými událostmi pouze za určitých poměrně přesně stanovitelných podmínek. Především k přímému kontaktu může dojít pouze u událostí, které se prostorově i časově překrývají (byť částečně) nebo alespoň (jistým kvalifikovaným způsobem) dotýkají. Protože však je možný i kontakt zprostředkovaný událostí třetí, eventuelně i dlouhou řadou „třetích“ událostí, musíme připustit možnost nepřímých kontaktů s mnoha událostmi, které jsou od dané (uvažované) události lokálně i temporálně distancovány. Jejich lokální a temporální distance však podléhá jistým omezením, má-li být možný onen nepřímý kontakt s uvažovanou událostí A.
Rychlost šíření „kontaktů“, tj. rychlost reagování jedné události na druhou atd., je omezená; v žádném případě nemůže přesáhnout rychlost c, tj. rychlost šíření světla. (Šíření světla můžeme považovat za krajní, extrémní případ řady reakcí, které na sebe navazují co nejtěsněji časově a co nejletměji prostorově.)* Podívejme se na graf č. 1:
### 790817
* [Tato kvalifikace je ovšem subjektivní; je vztažena k dimenzím lidského světa.]