The presented text analyzes the key characteristics of human consciousness, focusing primarily on the phenomenon of intentionality and the connection between consciousness and language. The author traces the process through which consciousness became independent and acquired the ability to intentionally aim at objects independent of the subject. A significant part of the reflection is devoted to a critique of the traditional Ancient Greek concept of logos, which perceived knowledge as static contemplation (theoria), thereby neglecting the dynamic and temporal aspect of speech. In contrast to this view, the author posits that the primary element of thought is not a ready-made concept, but rather a judgment. Judgment is defined here as an active operation, a performance, and a path that requires internal integration and specific orientation. Only through a sufficient number and plasticity of these judgments is a concept established in the mind as a clearly defined object of knowledge. Consciousness is thus presented as an active, discursive process inherently linked to linguistic expression and operative thinking.
[Charakteristiky vědomí]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 3. 1980
- This is a part of the original document:
- 1980
[Charakteristiky vědomí]
800319-2
Vědomí se z původně doprovodného fenoménu postupně osamostatnilo natolik, že nemusí jen doprovázet stavy osoby myslící či uvědomující si, nýbrž může se vztahovat k různým skutečnostem, které s osobou myslícího mají jen nepřímé, nepatrné až zcela mizivé reálné souvislosti. To je umožněno vznikem a rozvinutím zvláštního rysu vědomí, totiž jeho schopnosti mířit, intendovat k něčemu. Této schopnosti, jíž jest zejména lidské vědomí vybaveno, říkáme intence.
Druhou významnou charakteristikou vědomí je jeho spjatost s jazykem a vůbec mluvou. Tato spjatost unikala starým Řekům, kteří v opozici proti mýtu chápali logos jako řeč, nikoli jako mluvu. To jim umožňovalo chápat poznávání jako zírání, jako theória; tím byl časový rozměr promlouvání odsunut zcela z okruhu hlavního filosofického zájmu. Ve skutečnosti však základním prvkem myšlení není pojem jako náhled, nahlédnutí věci, nýbrž naopak soud. K pojmům se dostáváme přes soudy, totiž tak, že pojmy musíme nasoudit. Ale soud není nahlédnutí, nýbrž postup, operace, výkon, cesta. Má-li být soud soudem, musí být vnitřně integrován, soustředěn – a zároveň určitým způsobem orientován, zaměřen. Jedno zaměření bývá zřídkakdy dostatečně ostré a zároveň plastické; potřebujeme dostatek soudů, aby vynikl v ostrých konturách „předmět“ našeho souzení. Podaří-li se nám to, ustavili jsme pojem.
(krouž. blok, č. 80-019; Praha, 800319-2.)
### 800319