This text explores the problem of adequacy within the philosophical framework of truth. The author critiques the limitation of adequacy to the correspondence between intentional and real objects, noting its failure when reality lacks a distinct objective dimension. Instead, truth is presented not merely as a secondary alignment of mental models with objects, but as a fundamental force manifested through human praxis and active realization. Truth essentially calls for action, urging individuals to live in accordance with it, thereby extending far beyond the confines of cognition and theoretical thought. This perspective echoes ancient Greek concepts of Logos and Nous as universal governing principles and medieval notions of the divine intellect. The author identifies Aristotle's localization of truth within the statement as a significant decline from the deeper insights of earlier thinkers. Ultimately, the text advocates for a broader understanding of adequacy that encompasses the entirety of human existence and active engagement with the world, restoring truth to its role as a guiding principle for life rather than a mere property of logical judgments.
[Problém adekvace (doplnění)] / {Pravda – její místo}
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 8. 2. 1988
- This is a part of the original document:
- 1988.2 (strojopis)
[Problém adekvace (doplnění)] / {Pravda – její místo}
88-195
Předmětné myšlení a s ním schéma, odhalené teprve v posledních sto letech, totiž možnost adekvace nikoliv mezi pojmem či soudem a skutečností, nýbrž mezi intencionálním a reálným předmětem, nás nechává zcela na holičkách, když jde o skutečnost, u níž předmětná stránka ustupuje do pozadí nebo dokonce vůbec chybí. Pak prostě adekvaci nenajdeme a najít nemůžeme. A přece nemůžeme mluvit o tom, že pravda se týká jen předmětů. Právě naopak, pravda se uplatňuje v připodobňování myšlenkových modelů (intencionálních předmětů) předmětným skutečnostem jen sekundárně, jen jaksi na vedlejší koleji a okrajově, zatímco je mnohem blíž každému aktivnímu uskutečňování, proměně věcí, vyvolané aktivním lidským zásahem, praxí. Pravda svou podstatou, svou bytostnou povahou volá po akci, po aktivitě, chce být uvedena v platnost prakticky, tj. v lidské praxi a skrze ni, apeluje na člověka, aby jednal a žil ve shodě s pravdou, tj. nejen aby pravdivě, „pravě“ poznával a myslil, ale aby pravdivě a „pravě“ žil, tedy aby nechal vládnout pravdě nad celým svým životem, ne pouze nad svým myšlením a nad svým poznáváním. Máme tu tedy jiný vztah adekvace, který zároveň obnovuje něco z toho, co měli na mysli nejenom myslitelé středověcí, kteří filosoficky počítali s božím Duchem (resp. s božským intelektem), ale dokonce i nejstarší myslitelé řečtí, pro něž Slovo (logos) nebo Rozum (noys) byly principem všeobecně vládnoucím, nikoliv tedy omezeným na sféru myšlení, resp. na soud či výpověď. To, že Aristotelés lokalizuje pravdu do logu jakožto výpovědi, představuje vážný úpadek oproti starším filosofům, úpadek, umožněný povážlivou víceznačností řeckých filosofických, resp. ve filosofii užívaných termínů (to platí jak o logu, tak např. o bytí).
8. II. 88
### 880208