The text explores the evaluation of the moral profile of individuals and societies. The author argues that assessing morality transcends the mere registration of facts or observed behaviors. To truly understand human character and hierarchy of values, one must engage their own standards and take personal responsibility for their judgments. A significant portion of the reflection is dedicated to understanding historical figures. True comprehension of their moral situation requires a sense of "contemporaneity," effectively bridging the temporal gap by either transposing ourselves into their era or bringing them into our presence. This connection is not rooted in a static human nature or shared historical givens. Instead, what unites people across time and space is not a common biological or historical essence, but rather that which "holds true" or is "valid" for both parties. The author rejects the simplistic notion that the human condition is identical across ages, locating the common bond in the normative foundations of existence.
[Hodnocení morálky druhých lidí]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 2. 1988
- This is a part of the original document:
- 1988.2 (strojopis)
[Hodnocení morálky druhých lidí]
88-261
Když mluvíme o morálním profilu nějakého člověka nebo o morálce nějaké společnosti (např. upadlé nebo vysoké morálce), nemůžeme zůstat a také ve skutečnosti nezůstáváme jen u registrace daných skutečností, ale poměřujeme je vždycky něčím zvláštním, co není součástí jejich jednání ani jejich „daností“. Máme-li vůbec pochopit smysl a pravou skutečnost chování a jednání nějakého člověka – a tím i jeho charakter nebo morální profil atd. – musíme brát v úvahu jeho morální preference (jak se tomu říká), jeho hierarchii hodnot. Ale zase ne jen sociologicky a psychologicky, jako zjišťovaná fakta, nýbrž tak, že vstoupíme do zjišťované a chápané skutečnosti se svými měřítky a vyslovujeme své soudy na svou odpovědnost. Bylo by asi třeba najít jiná, nová slova, abychom to dovedli lépe, srozumitelněji a přesvědčivěji vyslovit. V něčem se musíme pokusit sestoupit třeba i do těch nejdávnějších dob a stát se jakoby současníky osobností, o nichž toho dost víme (bez takových znalostí by to asi nebylo vůbec možné), anebo naopak transponovat tyto osobnosti a to, co říkaly a jak myslily, do své přítomnosti. Pochopit mravní situaci dávných lidí není možné, aniž bychom se s nimi cítili být nějak současní, bytostně jim přítomní, anebo aniž bychom z nich učinili jakoby současníky své, tj. lidi přítomné v naší přítomnosti. Z toho nelze vyvodit to, co se obvykle – a zkratovitě – z toho vyvozuje, totiž že lidská situace (a zejména mravní situace) je v podstatě ve všech dobách stejná. To, co nás s lidmi časově nebo prostorově vzdálenými sbližuje, není to, co s nimi „máme“ společné, co je u nich i u nás stejné jako nějaká přírodní nebo dějinná danost. To, co nás sbližuje, není nic, co by bylo jejich i naší součástí, nýbrž co pro ně i pro nás „platí“ resp. co je základem toho, co platí.
20. II. 88
### 880220