This text critically examines the concept of causalism within the framework of Aristotelian thought and modern natural science. The author highlights the inadequacy of strict causal thinking, which reduces all occurrences to mere effects of preceding causes (causa efficiens). Such a perspective results in the notion of a pan-cosmic stream where nothing truly new can emerge, as everything would be predetermined by the initial state of the process. The text argues against the ancient adage "nihil novi sub sole" and emphasizes the necessity of acknowledging the existence of ontological novelty that transcends mere subjective surprise. By rejecting deterministic causalism, we are forced to investigate the actual source of these new events and how they arise in the world. This inquiry leads to the fundamental question posed by Leibniz—why there is something rather than nothing—placing the problem of novelty within a broader metaphysical context. Through an analysis of the concept of events, the text calls for a philosophical reassessment of the relationship between the past and the continuous emergence of a reality that is not simply an unfolding of the already existent.
Kauzalismus
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 2. 2002
- This is a part of the original document:
- 2002
Kauzalismus
Aristotelés se dopustil – podle novodobé přírodovědy – závažné chyby, když se domníval, že zdrojem pohybu je (samozřejmě mimo jiné) TÉLOS, cíl a zároveň konec, který však působí nikoli z vnějšku, nýbrž uvnitř a zevnitř. Kauzální myšlení (které ovšem redukovalo čtyři Aristotelovy „příčiny“ na jedinou, totiž na příčinu působící, causa efficiens) je však neudržitelné ve své představě, že všechno, co se děje, je „následkem“ toho, co předcházelo. Z toho pak nutně vyplývá, že někde na počátku bylo de facto „rozhodnuto“ o povaze všeho, co se odehrávalo a odehrává později. Když to aplikujeme na jednotlivé události, kterýžto pojem chceme důsledně zavést a držet, zdá se být nemožné oddělovat resp. odlišovat události od sebe navzájem, a jsme nuceni k přijetí jakéhosi pankosmického proudu dění, jakéhosi procesu, v kterém se ovšem ve skutečnosti nic neděje, protože se nic nemění, jen se tento proud jaksi sám převaluje, rozvinuje nebo zase zavíjí. Nic vskutku nového se nikde nemůže objevit, protože by takové „nové“ muselo být čímsi navíc proti tomu, co tu už bylo. A to není možné, neboť to „nové“ by muselo vznikat z „ničeho“, z „nicoty“. Nahlédneme-li nemožnost a nedržitelnost tohoto důsledně domyšleného kauzalismu (event. pankauzalismu), jsme prostě nuceni vzít vážně, že se ve světě, kde žijeme, objevují také novinky, které nejsou „překvapením“ pro nás, které vůbec nemusí být provázeny nějakým překvapením (což je pouze subjektivní záležitost), ale mohou být zcela nenápadné a tak dalekosáhle unikat každé náhodné pozornosti. A vzít na vědomí, že neplatí staré úsloví, že „nihil novi sub sole“ (nic nového pod sluncem), že sice některé věci se vskutku opakují, ale že to vůbec neznamená, že se opakují a stále vracejí všechny, nás vede k úkolu se tázat, jak vůbec může vzniknout něco nového a odkud se takové nové věci vůbec berou. A odtud jsme vedeni rovněž k otázce, není-li vlastně posledním zdrojem onoho „nového“ týž zdroj, který je na počátku všeho, tedy i toho, co se opakuje, neboť někdy dávno i to muselo být čímsi novým. Do této souvislosti náleží i ona slavná otázka Leibnizova, k níž se mnoho vynikajících filosofů stále vrací, totiž pro je vůbec něco, když mnohem jednodušší by bylo, kdyby nebylo nic.
(Písek, 020202–1.)