This text explores the specific linguistic capabilities of the Czech language regarding philosophical distinctions that often blur in other languages. The author reflects on differences between terms such as body and object or nature and essence, focusing primarily on the distinction between truth and truthfulness, as well as justice and justness. The text critiques a modern tendency to reduce normative ideals—such as truth or law—to mere products of human behavior or subjective attributes. Using a chess analogy, the author examines why social transgressions like lying or deception are often integrated into the concepts of a social game, whereas a physical disruption of a game is seen as a termination of its logic. Finally, the analysis covers the semantic breadth of the Czech adjective 'pravdivý', which encompasses both personal sincerity and objective conformity to truth as an ultimate criterion and norm. The essay encourages a deeper reflection on the relationship between language, ethics, and ontology.
Pravda a pravdivost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 7. 2002
- This is a part of the original document:
- 2002
Pravda a pravdivost
Český jazyk mnohdy dovoluje rozlišení, která jiným jazykům chybí, i když „věcně“ k rozlišení došlo. Tak např. česky lze rozlišit tělo od tělesa (latinsky oboje corpus), přírodu od přirozenosti (latinsky natura) apod. V určité výhodě jsou germánské i slovanské jazyky, neodvozené od latiny, ale většinou využívají možnosti vedle přejatého latinského termínu použít (pokud existuje) nebo vytvořit (event. přetvořit) slovo příslušící danému jazyku (např. Körper jako úprava latinského corpus, Natur však zůstává obouznačné, ale naproti tomu Objekt x Gegenstand, ve staroněmčině dokonce navíc Gegenwurf, atd.). Když vyšel v 5. svazku edice PomFil sborníček textů, nazvaný „Spravedlnost jako zdatnost“, muselo na základě titulu každému, kdo je v češtině doma, napadnout, že půjde texty, záměrně odmítající spravedlnost jako normu zdatnosti a ztotožňující spravedlnost se spravedlivostí. Podobně mnoho autorů škrtá pravdu jako normu pravdivosti a interpretuje ji jako produkt nebo aspekt pravdivosti. Je to vlastně jakási analogie dávné tendence, vidět základ práva v zákonech a popírat, že by právo mělo být v zákonech respektováno a hájeno. Zvláštním způsobem z této tendence vybočuje fenomén hry: když malé dítě omylem nebo záměrně strčí do stolku s rozloženou partií šachů, nezapočítáváme tuto událost do hry, ale považujeme ji za narušení hry. Vzniká otázka, proč podobně něčí lež nebo podvod nepovažujeme za narušení „společenské hry“, ale jsme (resp. někteří jsou) nakloněni považovat to za další, nový element „hry“ (něco na způsob …). České adjektivum „pravdivý“ znamená ovšem oboje, jak pravdivost jako vlastnost člověka (opravdovost) nebo třeba výpovědi či teorie (tam už se to mísí), tak i pravdivost jako potvrzení „pravosti“ ze strany pravdy jako kritéria, jako poslední normy.
(Písek, 020706–1.)