This philosophical reflection explores the complex relationship between war, freedom, and human responsibility through the lens of Jan Patočka’s thought. The author challenges absolute pacifism, viewing the total rejection of war as potentially hypocritical or servile, as it may lead to a resignation of freedom and the acceptance of slavery. Freedom is presented not as an innate human trait, but as a cultural achievement attained through struggle and the refusal to prioritize mere survival over human dignity. Drawing on the frontline experiences of figures like Pierre Teilhard de Chardin and Ernst Jünger, the text highlights a paradox: extreme situations, such as the horrors of war or life in concentration camps, can serve as catalysts for individuals to transform into truly free and responsible beings. By confronting ultimate danger and rejecting irresponsibility rooted in unfreedom, man can realize his potential for authentic existence. Ultimately, the document argues that the path to true humanity often requires a difficult struggle against oppressive conditions.
[V naprostém odmítání války je cosi farizejského]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 15. 11. 2002
- This is a part of the original document:
- 2002
[V naprostém odmítání války je cosi farizejského]
V naprostém odmítání války je cosi farizejského – anebo až otrockého. Proč odmítat jen válku? Proč neodmítat každý boj, každý zápas? To je ovšem pro vládnoucí složku společnosti vítaná ideologie, která udržuje poddané v poddanosti, tedy v otroctví. Důsledkem je defétistická rezignace na svobodu. A pokud naopak připustíme zápas o svobodu, musíme vzít realisticky na vědomí, že tento zápas nemůže být veden v rukavičkách a že někdy může vyústit ve velký konflikt a přímo válku. Otroctví začíná tam, kde pro záchovu života jsme připraveni se vzdát své svobody a přijmout podmínky neslučitelné s životem odpovědné lidské bytosti. Veškerá neodpovědnost, kterou ve světě a kolem sebe můžeme pozorovat, pochází nikoli ze svévole, ale z neodpovědnosti, jejíž kořeny jsou v nesvobodě. Je hrubým antropologickým omylem a rozšířeným předsudkem, že se každý člověk rodí jako svobodná bytost. Není tomu tak; svobodnou bytostí se každý člověk sám za sebe a pro sebe musí teprve stávat, ke své vlastní svobodě se musí teprve dopracovávat. Lidská svoboda je kulturní statek, nikoli nějaká přírodní výbava. A Patočka chce – v postavení jakéhosi „heretika“ – poukázat na to, že i ve válce, a to dokonce právě v centru války, na frontě (a opírá se o frontové zážitky Pierra Teilharda de Chardin a Ernsta Jüngera) se člověk navzdory všem deprimujícím a ničivým okolnostem může stávat takovou svobodnou, osvobozenou lidskou bytostí. Jsou situace, kdy člověk, odmítající se válečného střetnutí zúčastnit, může tuto šanci se stát svobodnou bytostí (Jaspers by řekl: existencí) ztratit, může ji promarnit; a naopak člověk, který nikdy svobodnou bytostí nebyl, se právě tváří v tvář válečným hrůzám a krajnímu ohrožení života svobodnou bytostí může konečně (nikoli však definitivně) stát. Platí to ostatně nejen pro válečný konflikt, ale pro každou lidsky nedůstojnou situaci, tedy např. také pro situaci člověka v gulag(k)u nebo v koncentráku (popsal to např. Vercors).
(Písek, 021115–2.)