This philosophical reflection delves into the essence of the concept of "beginning" (arché), critiquing the traditional objectivist approach that attempts to define a beginning as an isolated point independent of subsequent events. The author argues that a beginning only attains its status as such when it is followed by something that actively relates to it and builds upon it as its own foundation. Therefore, a beginning is not merely a past event that has ceased to exist, but a living principle upon which the identity and continuity of all that follows are constructed. The text warns that losing the connection to one's origins leads to a loss of meaning and individuality, eventually resulting in the dissolution of identity into an amorphous chaos. Furthermore, the reflection disputes Anaximander's notion of things perishing back into their origins, emphasizing that a true return to beginnings involves consciously building upon them. This work provides a profound ontological insight into the issues of temporality, meaning, and the historical interconnectedness of human understanding and existence.
[Počátek]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 14. 8. 2001
- This is a part of the original document:
- 2001
[Počátek]
Problém, který se před námi otvírá, chceme-li porozumět oné staré moudrosti, spočívá v tom, že někdy velmi nesnadno rozpoznáme, co je vlastně oním začátkem, a co zase naopak oním koncem. Když však postavíme takto svou otázku, dopouštíme se nadále závažné chyby, kterou sdílíme s oním vytrženým citátem: máme totiž za to, že můžeme jaksi „objektivně“, a to znamená z distance, z odstupu, stanovit, kde je onen začátek a konec, a jakou mají povahu. Této chybě, tomuto omylu propadli někteří z nejstarších řeckých myslitelů, když se tázali po tzv. ARCHÉ, tedy „počátku“, a když se pokoušeli to určit. Žádný počátek totiž není „objektivně“ dán, nikdy o něm není předem rozhodnuto nezávisle na tom, co následuje. Počátek, po němž už nic nenásleduje, totiž není a nemůže být počátkem, neboť by byl počátkem „ničeho“; když však mluvíme o počátku, máme vždycky na mysli, že jde o počátek něčeho, co pak následuje a co se ve svém následování, ve svém pokračování nějak k tomuto počátku vztahuje, tj. vztahuje se k němu jako ke „svému“ počátku. Počátek se tedy stává počátkem teprve tehdy, když se k němu jako ke svému počátku něco dalšího vztahuje, tj. když si to za svůj počátek „zvolilo“ a když na tento svůj počátek dále navazuje. V tom smyslu počátek není něčím, co bylo a co prostě pominulo, nýbrž je to především něco, co nadále zůstává počátkem, protože to, co následuje, na tomto svém počátku nadále stojí a co na tomto počátku staví své pokračování. (To je totiž jediný způsob, jak se cokoli může vracet ke svým počátkům; v žádném případě pak neplatí, že by cokoli mohlo skončit tak, že zanikne ve své počátku resp. do svého počátku, jak to asi měl na mysli Anaximandros, nejhlubší z prvních filosofů.) Naproti tomu platí, že to, co se přestane starat o své počátky, přestává mít dobrý smysl a stejnou měrou, jakou na své počátky „zapomíná“ resp. jakou je opouští, pozbývá svého smyslu a svébytnosti (a posléze zaniká v celkové změti „všeho“).
(Písek, 010814-2.)