This text offers a critical analysis of Hegel’s conception of truth as presented in the Phenomenology of Spirit, specifically his claim that truth exists solely in the form of a scientific system. The author challenges this assertion on several levels. First, it questions the use of the term existence, arguing that while subjects exist, truth has an adventive or insistent character—it comes toward the subject rather than existing as a static entity. The primary critique focuses on the overestimation of the system. Although systematic effort is essential for philosophical rigor and self-criticism, a definitive, final system cannot be the ultimate goal of philosophy. Truth transcends any humanly constructed framework and serves as the final criterion for all philosophical endeavors. Ultimately, the text posits that truth is not eternally immutable but situational and personal, addressing the individual directly. Philosophy’s purpose is not to build a closed system but to remain open to the light of truth.
Pravda
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 10. 2001
- This is a part of the original document:
- 2001
Pravda
Hegel formuluje své pojetí pravdy na jednom místě hned na začátku Fenomenologie ducha způsobem, který stojí za naši pozornost a podrobnějši zkoumání. Čteme (4603, s. 14) následující: „Die wahre Gestalt, in welcher die Wahrheit existiert, kann allein das wissenschftliche Systém derselben sein.“ Především jde o formulaci, kterou dnes už nemůžeme přijmout, neboť jí pro svou dnešní potřebu nemůžeme použít (leč jako citace): existence má dnes už jiný význam než za dob Hegelových a jiné, než pro něho samého. Pravda nemůže ex-sistovat; to může jen subjekt, k pravdě se (eventuelně) vztahující. Pravda přichází, má adventivní charakter, tedy spíše „in-sistuje“; nemá charakter „transcendentní“, neboť vztah k ní není možno chápat jako trans-scendování (od trans-scando,šplhám přes či nad), a sama pravda má charakter spíše „descendentní“, pokud bychom se nechtěli distancovat od prostorové motivace takového určení. Kromě této spíše terminologické drobnosti je třeba vidět především základní vadu v přecenění povahy systému, je-li chápán jako hlavní, ne-li jediný cíl a jako něco v tom smyslu definmitivního (pokud by toho mohlo být dosaženo). Systém má ve filosofii stejnou závažnost jako celostnost individuálního organismu v „proudu“ života“. Filosofii nelze rozvíjet jinak než jako systematrické úsilí, tj. úsilí, směřující k vytváření systému. Ale vytvoření nějakého definitivního systému není a nemůže být cílem filosofování ani filosofie vůbec, neboť systematičnost je nezbytnou podmínkou autokritického vyhledávání nedostatků a inkongruencí dosavadních systematických výkonů, A tato sebekritická práce, jež náleží k bytostnému určení filosofie, míří vždycky za rámec systému, a to z bytostné nutnosti: cílem není vytvořit systém, nýbrž obstát s celou dosavadní filosofickou prací, k níž ovšem systematičnost nutně náleží, před pravdou a v jejím světle. A tato pravda (mohli bychom psát: Pravda) se nikdy nemůže ztotožnit s nějakým lidsky vytvořeným systémem, a to ani v lidském pokusu, ani v nějakém sebevtělení Pravdy. Pravda je a vždy zůstává posledním kritériem všech lidských pokusů o její zachycení. A to nutně vede k závěru, že není věčně neměnná, nýbrž že je situační – a tedy že přichází ke každému člověku jako k němu, osobně a adresně (eventuelně také nepřichází).
(Písek, 011017-3.)