This analysis examines the historical transformation of Christianity and ecclesiastical institutions, which, since the late Middle Ages, have increasingly lagged behind general historical trends. The author notes that while Christianity originally played an active and pioneering role in historical changes, it eventually became a burden and an obstacle to progress. The primary cause is identified as "Constantinianism," the phenomenon of the church becoming too closely intertwined with established political power. This close association rendered the church ill-prepared for profound social shifts. The text emphasizes that Christianity was born as a dissident movement, with Jesus himself as a rebel; however, historical developments transformed it into a supporter of various regimes. Fears of large-scale political upheaval, rooted in traumas such as the fall of Rome, reinforced a conservative stance. This caused the church to lose its original dissident ethos and capacity for innovation, opting instead to preserve political stability and institutional security.
[Disidentské křesťanství a „konstantinovství“]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 1. 2000
- This is a part of the original document:
- 2000
[Disidentské křesťanství a „konstantinovství“]
Díváme-li se na křesťany, křesťanství vůbec a zejména na církve jako na společenské a politické útvary, pak zjišťujeme přinejmenším od doby pozdního středověku zvláštní opožďování oproti celkovým dějinným trendům. Zatímco až do té doby hrálo křesťanství velmi aktivní roli ve všech historicky perspektivních proměnách, na sklonku středověku nejen ztratilo schopnost prošlapávat a upevňovat nové cesty, ale stalo se při takové pionýrské práci zátěží a překážkou. Možná, že to je pochopitelný důsledek toho, že se samo oficiálně etablovalo a že se zároveň příliš úzce spojovalo s etablovanou mocí politickou, takže nebylo připraveno na hlubší společenské proměny. Tento fenomén bývá souhrnně nazýván „konstantinovství“. Prvním velkým otřesem byl ovšem pád Říma, a to pravděpodobně vyvolávalo opětovně obavy z každé společenské a politické proměny většího rozsahu. Křesťanství, které se zrodilo jako hnutí disidentské (Ježíš sám byl disident a dokonce buřič), se historicky proměnilo natolik, že se stávalo v nejrůznějších podmínkách oporou režimů.
(Písek, 000101-1.)