This text explores the ontological nature of language while challenging long-standing philosophical prejudices inherited from Ancient Greece and the Enlightenment. It focuses on the distinction between living and dead languages, questioning the true essence of linguistic reality. The author examines whether language consists merely of physical sounds, physiological movements, or written symbols, or if its actual existence requires a deeper dimension. The reflection posits that audio recordings or written letters do not constitute language in themselves, as they lack the inherent meaning present during the live act of communication. Therefore, the reality of a living language is not found in its material medium but in the transmission of sense, which transcends physical manifestations and depends heavily on context. The work invites a re-evaluation of how we perceive language as a dynamic phenomenon, suggesting that its true reality lies in the capacity to convey meaning rather than in its technical or formal components.
[Jazyk živý a neživý]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 1. 2000
- This is a part of the original document:
- 2000
[Jazyk živý a neživý]
Jazyk je skutečností, na které si můžeme ověřit neúnosnost některých jinak běžně sdílených a užívaných „předsudků“, které nám zůstaly po starém Řecku, resp. po jeho předních myslitelích, ale také mnoha předsudků dob pozdějších, zejména rané doby novověké a také doby osvícenské. Především tedy se ptejme, jaké povahy je ona skutečnost jazyka, o níž nikdy jako o skutečnosti nepochybujeme. Mluvíme přece o živých jazycích na rozdíl od mrtvých, což znamená, že některé jazyky již nežijí, ale my jim stále ještě můžeme rozumět (klasický je příklad staré řečtiny nebo latiny). Jaký je vlastně rozdíl mezi jazykem živým a neživým, jestliže oběma můžeme rozumět – a někteří dokonce dokáží mrtvým jazykem i mluvit? A jaká je skutečnost jazyka, kterým – třeba jen v tu chvíli – nikdo nemluví? A jaká je skutečnost jazyka, kterým právě někdo mluví? Jsou skutečné ty zvuky? A co ještě? Vždyť kdyby byly skutečně jen ty zvuky, tak by to ještě nebyl jazyk! Ty zvuky lze nahrát a pak znovu a znovu přehrávat, ale pak už přece nemají ten smysl, který měly při nahrávání! Živý jazyk něco sděluje, ale to, co sděluje, není obsaženo ani ve zvucích, ani v pohybech jazyka či rtů (ačkoliv to hluchoněmý dokáže „odezírat“), a není to obsaženo ani v písmenech nějaké abecedy, jimiž sdělení může být napsáno, ani – samozřejmě – v předem dohodnutých signálech atd. atd. Vyslovená nebo napsaná věta může mít nebo nemít smysl (a může mít i několikerý smysl, zvláště, pokud ji vytrhneme z většího kontextu). Jaká je skutečnost onoho smyslu či významu?
(Písek, 000111-1.)