This text explores the philosophical implications of the thesis that the world is God's creation, focusing primarily on the concept of contingency. The author argues that creation should not be understood as an anthropomorphic act, but rather as an emphasis on the radical contingency of existence: the world did not have to be, and its emergence represents a 'novum' that does not follow from what preceded it. This idea likely originated from the human realization of personal contingency, later applied to the cosmos as a whole. The document further discusses the nature of the world's evolution, which must be studied through the interpretation of surviving traces. It rejects both the notion of instantaneous creation of complex stages and the deterministic view of a 'first cause' containing all future developments. Instead, evolution is seen as a process involving contingent novelties. The author distinguishes between internally integrated events and 'pseudo-events' governed by inertia, which leave behind objective relics allowing for the probabilistic reconstruction of the past.
[Svět jako stvoření boží]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 5. 2000
- This is a part of the original document:
- 2000
[Svět jako stvoření boží]
Co vlastně znamená myšlenka (teze), že svět a všechno v něm je stvoření boží? Pokud odmyslíme antropologické komponenty oné představy, jde o to, že důraz je soustředěn na kontingenci všeho, co jest: nemuselo by to být, je to cosi nového, co nevyplývá z toho, co bylo předtím. Hlavním motivem té myšlenky (která je nejspíš dost pozdní, neboť nejprve byli bohové chápáni jen jako aktéři kosmické hry) nejspíš bylo uvědomění vlastní kontingence, a teprve pak to bylo aplikováno i na svět vcelku (i ve všech jednotlivostech). Doba trvání „vývoje“ světa může být a musí být poznávána ze světa samého, tj. na základě interpretace všech dochovaných stop minulého vývoje. Že tento vývoj začínal na nejnižších úrovních a teprve postupně a v průběhu obrovsky rozměrných časových etap mohl dospívat např. ke vzniku a rozvoji života, je nesporné. Představa, že jakákoli etapa mohla vzniknout naráz, je prostě mylná; naproti tomu stejně mylná je představa, že už o všem bylo rozhodnuto na počátku v nějaké „první příčině“, z níž by se všechno rozvíjelo z původně „zavinuté“ podoby. Svět sám vznikl kontingentně (tj. mohl také nevzniknout nebo mohl vzniknout jinak), ale i jeho další vývoj probíhá do značné míry kontingentně, ovšem pouze v těch složkách, které představují novum. Každá událost, dokonce pak každý děj, který je pouze jakousi pseudoudálostí (tj. děním, které není vnitřně integrováno a nepředstavuje celek, nýbrž navenek se „chová“ jako něco integrovaného pouze díky setrvačnostem, viz dále), má také svou předmětnou a setrvačnou stránku, která zakládá jakési setrvačné relikty pominuvšího dění, na jejichž analýze lze s větší nebo menší pravděpodobností rekonstruovat to, co se „stalo“ v minulosti (nikoli ovšem to, co se „dělo“ v minulosti).
(Písek, 000506-1.)