This text explores the relationship between the concept of the whole and its inherent future orientation, which is inextricably linked to the future of the inquirer. The author argues that questioning a whole is impossible without personal engagement and a commitment to participate in its realization. Wholeness is interpreted as a normative challenge—something that ought to be—addressing the individual as a call to action. This principle applies to both contemporary events, where we are invited to contribute to a rightful outcome, and to the past. Regarding historical events, the author asserts that a true understanding of what occurred is only possible through an appreciation of what was intended or supposed to happen. By measuring past failures against the ideal of what ought to have been, we gain a deeper insight into the nature of the whole. Ultimately, the text suggests that factual knowledge of reality is incomplete without understanding the normative horizon that guided it.
Pravda a celek / Celek a „to pravé“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 30. 3. 1999
- This is a part of the original document:
- 1999
Pravda a celek / Celek a „to pravé“
Všude tam, kde se tážeme na celek, tážeme se nutně také na jeho budost, a to dokonce bez ohledu na to, zda je onen celek ještě aktuální nebo zda už je celý minulostí. A všude tam, kde se tážeme na budost nějakého celku, dotazujeme se nutně zároveň na svou vlastní budost (resp své vlastní budosti). To má velmi pozoruhodné důsledky. Znamená to totiž, že tázání po celku není možné tam, kde se nenecháme celkovostí onoho uvažovaného celku nějak angažovat, strhnout, kde se nějak nenecháme přesvědčit, abychom na onom celku spolupracovali, abychom se na jeho celkovosti nějak podíleli, nějak se o nic přičinili. To lze interpretovat tak, že celost, celkovost je něčím, co „má být“, a že nás jistým zprostředkovaným způsobem oslovuje jako výzva i tam, kde původně a hlavně jde (nebo šlo) o výzvu, adresovanou někomu nebo něčemu jinému. Když jde o celek aktuální, je nám jeho celkovost výzvou k tomu, abychom i my přiložili ruce k dílu a napomohli jeho celkovosti, aby se uplatnila tak, jak „má být“, jak to je „správné“. A pokud jde o celek, který už aktuální není, je nám výzvou k tomu, abychom se jeho pravé, správné celkovosti domyslili, abychom ocenili, do jaké míry se mu zdařilo ji uskutečnit, a abychom jeho všechna selhání a všechny jeho nedůslednosti s porozuměním všem jeho „býti má“ poměřili a eventuelně promyslili, jak by bylo lépe, kdyby to celé proběhlo jinak. Nikdy nemůžeme dost přesně poznat, co se vskutku stalo, když nepochopíme, co se stát mělo.
(Písek, 990330-2.)