This text explores the relationship between archaic man and myth, viewing myth as the primary framework for both existence and thought. The author argues that for archaic individuals, only what was integrated into the mythological world truly existed for their consciousness. Drawing on Jan Patočka’s assertion that myth "pretends" to offer an immediate reality by appealing to emotion and imagination, the author suggests a refinement of this view. He posits that myth does not provide direct access to reality but rather guides how reality is conceived. A fundamental characteristic of mythical thinking is its inability to distinguish between the real and the illusory; the very question of reality versus non-reality has not yet been formulated within this mindset. Consequently, imagination becomes responsible for creating mental constructs that are perceived as facts. The abstract highlights how archaic consciousness is bound by the structures of myth, where the boundaries of thought are strictly defined by what can be named and imagined within the mythological narrative.
[Archaický člověk a mýtus]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 6. 1999
- This is a part of the original document:
- 1999
[Archaický člověk a mýtus]
Archaický člověk žil (a myslil) v mýtu, tj. vztahoval se k okolnímu světu prostřednictvím mýtu, skrze mýtus. Co nebylo vtaženo do světa mýtu, to jako by pro něho (tj. pro jeho vědomí) vůbec neexistovalo. Zároveň zase naopak to, co do mýtu vtaženo bylo, co bylo pojmenováno a tedy myšleno, to jako by tu již bylo. Patočka to vyjádřil tak, že „mýtus je, předstírá nám bezprostřední skutečnost“ (FČ 39, 1990, č. 1-2, str. 4.). Mám za to, že tato formulace zcela nevyhovuje a že musí být přeformulována, ale pro tuto chvíli je možno se na ni odvolat. Mýtus nám předstírá jakoby skutečnost, ale předstírá někdy skutečné, někdy neskutečné, nicméně vždy tak, jako by to bylo skutečné. A Patočka pak správně říká, že ono „předstírání“ spočívá v tom, že se mýtus obrací „na jedné straně k naší emocionální a na druhé straně k naší imaginativní stránce“ (dtto). Jakákoli „bezprostřednost“ je tedy jen zdánlivá: mýtus nám skutečnost nijak nedává, nýbrž jen nás navádí, jak ji pomyslit. Pokud to však není žádná skutečnost, nýbrž přelud, jsme to my sami, kdo si v mysli tento přelud vytváříme a je to naše imaginace, která je za to odpovědná. A v možnostech mýtu (a mytického myšlení) není k dispozici žádný prostředek, jak skutečné rozeznat od neskutečného; dokonce ani sama otázka skutečnosti a neskutečnosti není ještě položena.
(Praha, 990603-1.)