This text explores the unique emphasis placed on marginalized individuals within the biblical tradition, highlighting a perspective that lacks parallels in other ancient traditions. It argues that both the Old and New Testaments prioritize ethical concern for those on the fringes of society over ritualistic and cultic practices. The prophetic voice serves to relativize power, often turning the concepts of justice and law against the powerful to protect the disenfranchised, such as orphans and widows. Special attention is given to the treatment of foreigners and guests, a duty rooted in Israel's own history of displacement in Egypt. This tradition continues in the New Testament through Jesus’ teaching, where serving the needy is equated with serving God, and in the Epistle of James, which defines "true religion" as caring for the afflicted. Ultimately, the document portrays the Bible's core message as a call to authentic solidarity and a rejection of vain piety in favor of active compassion for the vulnerable.
[Jedinečná místa v Bibli: pozornost vůči lidem na okraji]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 6. 1999
- This is a part of the original document:
- 1999
[Jedinečná místa v Bibli: pozornost vůči lidem na okraji]
Kdo umí pozorně číst a nenechá se svést obvyklými způsoby čtení i přehlížení toho, co v textech neodpovídá běžným představám, zjistí jak ve Starém zákoně, tak na některých místech Nového zákona místa, pro něž nenacházíme obdobu v jiných tradicích na této planetě. Spolu se závažnou relativizací rituálů a kultických praktik (tj. toho, co odedávna významně působilo na integraci vlastního, domácího společenství) se důraz prorockého hlasu pojí s mocnou výzvou k zvláštní pozornosti a nakloněnosti vůči těm, kdo stojí ve společenství někde na okraji, ve stínu anebo dokonce kdo jsou ze společenství vyřazováni. V Izaiášovi (1, 17 a 23) jsou kupř. uváděni sirotci a vdovy jako příklad lidí bezprávných. Právo a spravedlnost jsou vyňaty z pravomoci mocných a často jsou vyhlašovány tak, že se obracejí právě proti mocným (příklad Nátana proti Davidovi – 2Sam 12). Bezprávní byli také tzv. hosté a přistěhovalci, tj. i cizinci, neboť – tak je to odůvodňováno – i samotní Izraelci byli kdysi v Egyptě jako hosté. Chování k cizincům se v Izraeli dostalo dokonce pod pevnou normu v rámci desatera, ale ještě i na jiných místech: po vzoru samotného Hospodina je třeba nebrat ohled na osobu, nebrat úplatky, zjednávat právo sirotkům a vdovám a být nakloněn hostovi, dávat mu chléb a šat (5M 10, 18). Na tuto tradici navazuje potom i Ježíš, který říká, že pomoc hladovějícím a žíznícím, neoděným a vůbec trpícím nějakou nouzí bude započtena jako služba jemu samému. A v Jakubově listě (1, 27) čteme, že „pravá a čistá zbožnost“ (Kraličtí překládali ještě jako „náboženství“) znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení. (To, že je hned spolu s tím uvedeno také „chránit se před poskvrnou světa“, lze chápat právě v nejužší spojitosti s poukazem na vdovy a sirotky jako varování před „marnou zbožností“, tj. pouhým kultem, tedy jako připomenutí toho, co najdeme hned na počátku v Izaiášovi. Svět byl totiž tehdy plný takových „marných náboženství“, a těmi bylo třeba se „neposkrňovat“.)
(Písek, 990604-3.)