This text reflects on a conversation between the author and his friend Bony regarding the final words of Jesus Christ on the cross. The central theme is the silence of God at the moment of Jesus' death, which stands in stark contrast to the divine voices recorded during his baptism and transfiguration. The author compares the accounts of the four Evangelists, noting the differences between Mark and Matthew, who describe Jesus' profound anguish and sense of abandonment, and Luke and John, who focus on themes of submission and completion. Special attention is paid to Bony's provocative translation of Jesus' cry as a question of being cursed rather than merely forsaken. The narrative questions why God remains silent and seemingly absent during Jesus' most difficult hour, leading to a perceived sense of divine rejection. This theological reflection highlights divine silence as a crucial element of the Passion, prompting deeper inquiry into the relationship between the divine and human suffering.
Ježíš umírající
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 12. 1999
- This is a part of the original document:
- 1999
Ježíš umírající
Včera mi (při návštěvě u něho) Bony důkladně vyložil to, co mi už naznačoval v telefonu, totiž co mu poslední dobou vrtá hlavou při posledním prověřování některých formulací v knížce, která mu právě má vyjít. Vychází z posledních Ježíšových slov na kříži: Ježíš oslovuje Boha a táže se ho z hlubin své úzkosti, proč jej opustil – a na otázku se mu nedostává odpovědi. Četl mi některé formulace a pak jsme o tom diskutovali. Připouštím, že je hodno pozornosti, že na poslední Ježíšovu otázku („Bože, proč jsi mne proklel?“, jak to překládá Bony) chybí odpověď, že následuje mlčení – alespoň u Marka – 15, 34 – a u Matouše – 27, 46; Lukáš ji vypouští a (23, 46) nechává Ježíše zemřít se slovy: „Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého.“ Marek (1, 11) zaznamenává naproti tomu „hlas s nebe“ při Ježíšově křtu, a podobně činí Matouš (3, 17). U obou se totéž opakuje ještě jednou (Mk 9, 7; Mat 17, 5 – při „proměnění“, „oblak světlý“). V tomto bodě se od nich neliší ani Lukáš (3, 22 při Janově křtu, 9, 35 při proměnění; ale neliší se ani v tom, že při smrti Ježíšově žádný „hlas s nebe“ nezmiňuje. V Janově evangeliu najdeme sice poněkud pozměněnou verzi situace při Ježíšově křtu (1, 33 – tu Jan Křtitel podává svědectví a pisatel to jen zaznamenává v odvolání na něho), a podobně jako Lukáš zmiňuje jen (19, 30) jako Ježíšova poslední slova jenom „Dokonánoť jest.“ Opět žádný „hlas s nebe“. Mezi evangelisty tedy panuje navzdory všem rozdílům pozoruhodná shoda v tom, že Bůh zůstává při Ježíšově skonu jakoby nepřítomen, a Ježíš sám si podle Marka a Matouše tuto nepřítomnost těžce uvědomuje a na sám závěr ji chápe jako zavržení, snad dokonce prokletí; Kraličtí to – ostatně ve shodě i s mnoha jinými překlady – zmírňují, když užívají slova „opuštění“. Můžeme se tedy tázat: jsou čtyři evangelisté ve shodě v tom, že Bůh se od Ježíše v závěru jeho života jakoby odvrací, nebo přinejmenším v tom, že Ježíš sám to tak chápe? Proč se na jiných místech podle nich Bůh k Ježíšovi přiznává a proč naopak v této chvíli nejtěžší mlčí? Myslím, že mne Bony významně upozornil na tento moment, který jsem si vlastně nikdy neuvědomoval.
(Písek, 991202-1.)