This text offers a profound reflection on the ontological and linguistic development of the verb 'to be' and its fundamental influence on the formation of European philosophical thought. The author traces efforts dating back to ancient Greece to eliminate temporality and action from discourse by concentrating all thought into a pure, timeless presence. This tendency is evidenced by the transformation of active verbal processes into mere assertions of existence. The linguistic analysis touches upon the verb's etymological roots in Sanskrit, its characteristic irregularity across various Indo-European languages, and specific instances of its omission in Russian or Medieval Latin. This unique linguistic framework facilitated speculative inquiries into the nature of 'being,' which traditional metaphysics interpreted merely as static presence (esse). Ultimately, the author emphasizes the necessity of rediscovering the 'eventful' and process-oriented nature of reality. This requires a critical philosophical shift against the traditional metaphysical legacy, which for centuries prioritized timeless existence over dynamic processes and the nature of the event itself.
„Býti“ jako sloveso
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 12. 1999
- This is a part of the original document:
- 1999
„Býti“ jako sloveso
Už v řeckém starověku se vyskytly pokusy eliminovat čas a dějovost z „předmětů“ (témat) promlouvání i myšlení tím, že se vše soustředilo do přítomnosti, vyzvednuté nad čas a mimo čas. Informace, že „pes štěká“, se transponovala do podoby „štěkající pes jest“ (eventuelně „jest zde“). V některých jazycích sloveso „býti“ (prý) vůbec chybí; dokonce i v ruštině to (nejspíš odjinud, tj. z jiných než indo-evropských kořenů či zdrojů) proniklo v podobě vypouštění tohoto slovesa; ale něco podobného lze najít i ve středověké latině. Ať již kořeny nepravidelného slovesa „býti“ jsou jakékoli a odkudkoli (prý ze sankrtu, kde existovala tři různá slovesa pro různé časy, minulý, přítomný a budoucí, která pak splynula v jediné, ale v evropských jazycích nepravidelné sloveso „býti“ (jest, byl, bude; německy: war, ist, wird; latinsky: erat, est, erit; francouzsky: était, est, sera; a také v odvozených jazycích, např. anglicky: was, is, [shall be]; atd.), otevřela se tím možnost spekulativních úvah po povaze „bytí“ (což lze slovem vyjádřit snad jen v češtině, v němčině jen velkým písmenem, zatímco např. latina podobně jako kdysi řečtina se musí spokojit s týmž tvarem: esse. To vše svědčí o tom, že sloveso esse (původně řecky: EINAI) znamená jen aktuální přítomnost a nikoliv děj. Dějovost, událostnost musela být znovu objevena, a to pozoruhodným procesem, kdy filosofie jako kritická metoda se musela obrátit proti filosofické tradici tzv. metafyzické.
(Písek, 991227-3.)