This document explores the evolution and reinterpretation of the second law of thermodynamics, tracing its development from the original concept of energy loss to information theory and the concept of negentropy. The author examines the relationship between entropic and negentropic processes, challenging the common assumption that life and order are merely local anomalies parasitizing on universal chaos. Instead, a perspective is proposed where degradative processes are fundamentally dependent on the structures they decompose. In a biological context, death is viewed as a parasite on life, as death cannot exist without life. This reflection extends into the realms of epistemology and ontology, where nonsense, lies, and errors are defined as parasitic phenomena existing only against the backdrop of meaning and truth. The work emphasizes that the more a negation (entropy, lie) resembles its original template (negentropy, truth), the more dangerous it becomes. Overall, the text offers a profound reflection on the interdependence of order and chaos across various levels of human knowledge and existence.
[Entropie a negentropie]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 5. 1995
- This is a part of the original document:
- 1995
[Entropie a negentropie]
Tzv. 2. zákon termodynamický prošel několikrát reinterpretací, z nichž každá otevřela cestu k novým kontextům. Původně šlo o ztráty při každé proměně jedné formy energie v jinou ve prospěch tepla (a tzv. tepelnou smrt vesmíru), později byla vedle entropické tendence konstatována kosmicky neméně významná tendence protientropická či negativně entropické (negentropická), jindy zase byla celá teorie aplikována z roviny fysikálních procesů do roviny informační, bylo zavedeno hledisko pravděpodobnosti, atd. Tím se vždy proměnila povaha tématu a zároveň byla odhalena síť souvislostí, v nichž se samo téma muselo přeformulovat. Vezměme jen zprvu samozřejmý předpoklad, že v našem Vesmíru se prosazuje entropie tak, že lokální protientropické procesy jakoby parazitují na všeobecné entropii a vlastně ji vcelku urychlují. Nesnází této koncepce je nevyřešený problém startovní čáry celého entropického procesu: jak můžeme vysvětlit jakýkoli počáteční, značně nepravděpodobný stav, od něhož pak entropie sestupuje ke stavům stále pravděpodobnějším? Jakmile je problematika transponována do odlišných kontextů, dostává se jí nových, odlišných perspektiv a odlišného celkového smyslu. Uvažme např. vztah života a smrti (ve smyslu biologickém), kde život budeme chápat jako proces negentropický, zatímco umírání (a také stárnutí) jako proces entropický. Pak je zřejmé, že to je naopak právě smrt, která „parazituje“ na životě, neboť je na něm zcela závislá – kde není život, tam není možná ani smrt. (A podobě stárnutí parazituje na mladosti, novosti.) Vývoj živých bytostí na naší planetě je časově souměřitelný s trváním této planety, resp. s trvání celého planetárního systému (trvání sluneční soustavy se odhaduje na 4,5–5 miliard let, trvání života na 3,5–4 miliardy let). Nejzřetelnější se to vše zdá být tam, kde se problematika vymyká vší objektivaci: u smyslu (a nesmyslu) nebo u pravdy (a nepravdy, třeba lži nebo omylu). O nesmyslu nelze mluvit (ani myslit) leč na pozadí smyslu; podobně o lži nebo omylu nelze mluvit leč na pozadí pravdy, resp. ve světle pravdy. V tom smyslu omyl nebo lež žije z pravdy, a žije z ní parazitickým způsobem, neboť omyl či lež jsou tím nebezpečnější, čím víc pravdu připomínají, čím lépe ji napodobují (a stejně tak to platí o nesmyslu: ten je pouze tenkrát nebezpečný, pokud dokáže předstírat smysluplnost, pokud se dovede úspěšně tvářit jako smysl).
(Písek, 950511-1.)