This text reflects on the relationship between the professional community and creative activity in the fields of philosophy, science, and art. Starting with Ludvík Vaculík's observation regarding the increasing exclusivity of scientific and philosophical circles, the author argues that while some works are created out of an author's inner necessity regardless of a wide audience, current institutional frameworks complicate this autonomy. Science faces constant pressure from economic and political interests, forcing researchers to justify their work through external perspectives. The situation in philosophy is even more complex due to the inherently polemical nature of the field, which hinders objective evaluation within grant systems. The professional community often finds itself trapped between subjective biases and a lack of understanding from the uninitiated public. The author examines the role of philosophy in a broader social context and questions whether intellectual autonomy can be preserved in an environment dominated by external interests and bureaucratic rules. Ultimately, the text addresses the fundamental position of the philosopher in modern society.
Filosofie a veřejnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 8. 1995
- This is a part of the original document:
- 1995
Filosofie a veřejnost
Vaculík si kdysi (Český snář, Brno 1990, s. 117-18 – z 30.3.79) posteskl: „Filozofie a všecky ostatní vědy jsou čím dál víc sálem přístupným jenom na delegační lístky čím dál dražší. A já si přesto myslím, že úplně nový a nečekaně pravdivý objev může někdo spíše udělat / úplně mimo všecky ty sály.“ – Předně je třeba připomenout, že se to netýká pouze filosofie a věd, ale také umění. Některá umělecká díla nejsou a snad ani nemohla být míněna pro široké davy. Možná, že taková díla nejsou míněna ani pro úzký okruh přátel nebo příznivců, že je umělec vytvořil hlavně sám pro sebe, snad pro nějaké své zvláštní uspokojení, ale spíš z nejvnitřnější potřeby či nutnosti. Pokud něco takového uznáme tvořícímu umělci (a já trvám na tom, že právem), musíme to uznat také vědci a ovšem tím spíš filosofovi. Vědci jsou na tom dnes dost špatně, protože potřebují většinou na svou vědeckou činnost (tedy nejen pro sebe, pro své přežití) dost peněz, a tak se v zaměření své vědecké práce řídí tím, odkud ty peníze mohou získat. Věda se už po mnohá desetiletí vyvíjí pod tlakem mimovědeckých interesů – státních, ekonomických (velké firmy si objednávají vědecké výzkumy), eventuelně dokonce pod vlivem všelijaké „módy“. Chce-li vědec přímo náruživě sledovat svou vlastní výzkumnou cestu, musí se naučit předstírat, že je perspektivní ještě z jiných důvodů než z těch jeho vlastních. Snad ještě horší to je ve filosofii. Především sama odborná obec filosofická má docela jinou povahu než obec vědců určitého zaměření, tj. obec určitých specialistů. Nejlepší filosofická díla vznikala vždycky v kritice a polemice vůči jiným filosofům. Svěřit např. posuzování grantů v oboru filosofie filosofům je problematické, protože se to obvykle sveze na „jánabráchismus“ anebo na jednosměrné zpochybňování kvality těch druhých. A svěřit posuzování nefilosofům je už zcela absurdní, protože se v tom nemohou řádně vyznat (ledaže byli také filosoficky vzděláni a orientováni, ale pak nastává předchozí případ). Jaký je tedy vztah mezi filosofy (a filosofií) na jedné straně a veřejností na straně druhé?
(Písek, 950801-3.)