This text critically examines the concept of the Greek term 'fysis' within the context of Kratochvíl's reflections on the relationship between language and philosophy. The author challenges the strict distinction between philosophical and pre-philosophical words, arguing that a word's meaning shifts fundamentally with its application, as seen in the transition from myth to philosophical discourse in Heraclitus. Etymology is viewed as a source of 'signs' or indications that guide philosophical thought without strictly binding the philosopher. The core issue is not the inherent pre-philosophical nature of the word 'fysis', but how a thinker consciously engages with it—whether they choose to ground their concepts in etymological roots or intentionally depart from them. The text emphasizes that philosophers must evaluate the validity of linguistic structures and their utility for expressing specific ideas. If a philosopher adopts a meaning that diverges from common usage or etymological origins, they must explicitly signal this to prevent misunderstandings by readers naturally influenced by linguistic traditions.
Kratochvíl o FYSIS / FYSIS / Příroda / Jazyk a filosofie / Slova a filosofie / Etymologie a filosofie
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 8. 1995
- This is a part of the original document:
- 1995
Kratochvíl o FYSIS / FYSIS / Příroda / Jazyk a filosofie / Slova a filosofie / Etymologie a filosofie
Kratochvíl upozorňuje, že FYSIS je slovo předfilosofické. S výjimkou slov filosofy uměle vytvořených jsou všechna slova předfilosofická – ostatně co to vlastně znamená? Zdůrazňovat tuto „předfilosofičnost“ má smysl pouze za předpokladu, že se slovem spojujeme také jeho význam. Význam slova FYSIS (nebo LOGOS atd.) např. u Hérakleita je však jiný než význam „téhož“ slova třeba v Homérovi (jak sám Kratochvíl cituje). Pokud má tedy Kratochvíl na mysli předfilosofický význam slova FYSIS, pak o něm nemá smysl mluvit, protože jemu jde přece o filosofii přírody a nikoliv o přírodu jako mýtus (přesněji: jde o filosofii přírody, jak ji chápe právě filosofie – a ne o to, jak ji chápal mýtus). Rozlišování slov filosofických a nefilosofických nedává dost smysl. – Pokud jde o etymologii, ta má – a ovšem také má mít – filosofickou závažnost. Jazyk je nepochybně záležitostí „předfilosofickou“ (i když filosofie později vykonává na jazyk závažný vliv), ale nepochybně dává také filosofii (a ovšem nejenom jí) jakési „pokyny“ či „znamení“ (Hérakleitos právě o tom asi mluví, když říká o Apollónovi, že nic neříká, nic nezamlčuje ani neskrývá, ale dává pokyny – SÉMAINEI; mohli bychom to po jeho vzoru přeformulovat: slova sama nejsou předfilosofická ani filosofická, ale dávají filosofovi jakási znamení). Filosof však není těmito pokyny ani znameními nutně vázán, nýbrž musí jich pouze dbát, být si jich vědom a hodnotit je jako platná a pro filosofii pozitivně využitelná, nebo jako naplatná, zavádějící a tedy filosofií nezbytně odmítaná a nerespektovaná. Teprve toto uznání nebo zavržení zatahuje slovo s jeho etymologickými kořeny do filosofického (eventuelně dalšího, např. vědeckého apod.) kontextu. Platnou otázkou není tedy filosofičnost nebo nefilosofičnost slova FYSIS, nýbrž to, zda konkrétní filosof má za to, že se ve svém filosofickém pojetí může o etymologické kořeny tohoto řeckého (nebo potom latinského, českého atd.) slova opřít nebo nikoliv. Pokud nikoliv, musí na to zřetelným způsobem upozornit a občas toto upozornění zopakovat (neboť čtenář bude asi mít sklon číst a chápat toto slovo především pod vlivem jeho běžného užívání, eventuelně pod vlivem svých znalostí jeho řeckého, latinského nebo českého etymologického zakotvení.
(Písek, 950819-1.)