This text critically examines Jan Patočka's interpretation of Heidegger, which suggests that man can be explained solely through man himself, without reference to anything external. The author challenges this view, arguing that such a philosophical-anthropological approach is fundamentally reductive. The critique is based on three main pillars. First, it highlights the necessity of understanding man's biological ties to other living beings and the functional interconnectedness of the human body. Second, it emphasizes the importance of social and interpersonal relations, which cannot be viewed merely as products of individual activity. Third, the author posits that man is primarily defined by what he is not yet—by his orientation toward the future, his potential, and his obligations. Understanding human existence requires acknowledging the relationship to the 'not-yet' and the past. Consequently, any attempt to interpret man in isolation from these biological, social, and temporal dimensions is deemed insufficient and overly simplified, as it ignores the essential dimensions that constitute human being.
[Výklad člověka]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 12. 1995
- This is a part of the original document:
- 1995
[Výklad člověka]
Patočka kdysi v komentáři, jímž doprovodil český překlad rozhovoru, který Heidegger poskytl redaktorům časopisu Spiegel (23. 9. 1966) a který směl vyjít až po jeho smrti, charakterizoval Heideggera jako myslitele, „který uskutečnil Diltheyovu myšlenku vyložit člověka jen z člověka, z ničeho člověku cizího, vyložit lidský život z lidského života“ (viz např. FČ 43, 1995, č.1, s. 3). Nemyslím, že tato charakteristika vskutku odpovídá Heideggerovu úmyslu, nicméně rozhodující je tu otázka samotného pojetí základní (filosoficko-) antropologické otázky, jíž je sám člověk. Mám za to, že člověka právě nelze vyložit z něho samého, už proto, že člověk bytostně není tím, kým (nebo čím) je, nýbrž že je především a na prvním místě tím, kým (nebo čím) ještě není, ale být chce, může a má – někdy také musí. Nejprve ovšem je třeba připomenout, že člověku nemůžeme dostatečně porozumět a nemůžeme jej ani dost poznat, jestliže nevezmeme vážně jeho sepětí s jinými živými bytostmi, zejména vyššími obratlovci. Nemůžeme jej poznat, nepoznáme-li jeho tělo, jeho orgány a jejich vzájemnou provázanost, funkci různých tkání a buněk atd. A to právě nelze dost dobře provést, nemáme-li možnost srovnání s jinými živými tvory. Tím se řada věd až dosud velmi intenzivně zabývala. Na druhé straně však je třeba právě tak zdůraznit, že člověku nemůžeme dost porozumět, necháme-li stranou jeho sociální, tj. interpersonální, ale také společenské vztahy, které v žádném případě nemohou být postiženy jako prostý produkt lidských individuálních aktivit. A posléze, za třetí, je třeba teprve objevovat, jak významné pro porozumění člověku i lidstvu je, když budeme respektovat vztah člověka i lidstva k tomu, co není, co ještě není, tedy k budoucnosti (a prostřednictvím budoucnosti také k tomu, co už není, tedy k minulosti). To všechno ukazuje Patočkovu formulaci (ať už Heideggera vystihuji či nikoliv) jako beznadějně vadnou, protože simplifikující.
(Praha, 951217-1.)