The text examines the tension between Pascal's "God of the philosophers" and the "God of Abraham," critically evaluating Pascal's sharp distinction between the two. The author argues that philosophy cannot avoid the attempt to conceptually grasp religious experience, as a return to pre-conceptual thinking is no longer feasible. The analysis highlights differences between the Old Hebrew tradition, which prohibited naming the deity, and the Greek philosophical tradition, which critiqued anthropomorphic imagery in favor of conceptual constructs. A central issue identified is the nature of these concepts: traditional Greek ontology treats God as an intentional object, which is inherently problematic. The author suggests the necessity of a new type of conceptualization that departs from object-oriented thinking to allow for a more adequate engagement with divine realities without abandoning rationality. Dismissing reason in favor of sentimentality or traditionalism is rejected as an unsustainable approach to understanding the divine in the modern era.
Bůh filosofů
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 31. 12. 1995
- This is a part of the original document:
- 1995
Bůh filosofů
Pascal má v postavení ostré protivy „bůh filosofů“ contra „Bůh Abrahamův, Izákův a Jakobův“ zčásti pravdu, ale právě jenom zčásti. Jestliže se totiž filosof setkává s fenoménem náboženskosti a se slovem „bůh“, nemůže se nepokoušet onomu fenoménu také po svém porozumět a „boha“ jako religiózní zkušenost (resp. její „předmět“) – a nyní (po zavedení pojmového způsobu myšlení) myšlenkově či pojmově nejasnou, a dokonce problematizovanou skutečnost – svým, tj. filosofickým způsobem tématizovat. Pascal však tím, že obojí staví do ostré protivy, a také tím, že nenaznačuje jiné než schizoidní řešení, oprávněnost své vize ztrácí, protože zpět k předpojmovému a předfilosofickému myšlení už (ani v jeho době a tím spíš v naší) žádný návrat není možný. Ostatně onen problém tematizace ve staré hebrejské tradici nebyl neznám: dokladem je zákaz vyslovování tetragramu, představujícího vlastní jméno „boží“. Naproti tomu v tradici pojmového myšlení, zahájené starými řeckými filosofy, už pojmenování božské bytosti nemá rozhodující váhu, zatímco důležité jsou (pouze lidské) představy o bozích a způsob myšlení, jímž se člověk chce vztáhnout k božstvu a božským skutečnostem vůbec. Právě ty jsou kritizovány (a to nejenom obecné, takříkajíc lidové představy, ale za autoritativní považované představy Homérovy a Hésiodovy). Předmětem kritiky jsou právě naivně antropomorfní představy, proti nimž se filosofové pokoušejí postavit své vlastní pojmové konstrukce. Kritika tu musí být vedena dvojím směrem, a oba směry kritiky musí být podrobeny přezkoumání (tj. další kritice). V jednom směru je třeba kritiku zaměřit na historický (řecký) typ pojmovosti, v němž pojmy jsou nerozlučně spjaty s tzv. intencionálními předměty, tj. s předmětnými myšlenkovými modely. Zde pak chtít „boha“ pojmout jako předmětnou skutečnost je samo o sobě nutně problematické. Druhý směr kritiky lze dnes jen odhadovat: je jistě možné, že i nějaký nový typ pojmovosti, který se zdá i z mnoha jiných důvodů být napříště zcela nepostradatelný, v němž pojmy by byly spojovány s jakýmisi intencionálními „ne-předměty“, se opět ukáže jako nějak vadný a v tomto směru neperspektivní. Něco takového však už nyní tvrdit je naprosto nedůvodné a čpí staromilstvím, vidícím v každé rozumovosti již napřed cosi podezřelého.
(Písek, 951231-4.)