This paper examines Elias Canetti's 1962 assertion that the avoidance of the concrete and the tendency toward abstraction represent the most distressing phenomena in the intellectual history of mankind. Canetti argues that humans often focus on distant goals and future expeditions to evade the immediate and dangerous questions of the present. While the ability to abstract and transcend one's immediate environment is typically viewed as a unique privilege of human cognition, Canetti evaluates this inclination negatively, seeing it as a potential weakness or a flight from reality and responsibility. The text analyzes the philosophical perspective from which such a fundamental human capacity can be perceived as oppressive. It explores the identity of the observer for whom the transcendence of the immediate constitutes a source of distress. Ultimately, the work reflects on Canetti's call to refocus attention on the most concrete and proximate issues in light of the gravity of the modern human condition.
[Canetti / abstrakce / tísnivost]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 1. 1997
- This is a part of the original document:
- 1997
[Canetti / abstrakce / tísnivost]
Elias Canetti vyslovil (a napsal) v roce 1962 zvláštní myšlenku: „Nejtísnivějším fenoménem duchovních dějin lidstva je snaha vyhnout se konkrétnu. Lidé velmi rádi směřují nejprve k věcem nejvzdálenějším a přehlížejí vše, s čím se v blízkosti neustále střetávají. Rozmáchlá gesta, dobrodružnost a odvaha expedic do budoucnosti zastírají motivy, které k nim vedou. Nezřídka jde prostě o to, vyhnout se otázkám nejbližším, protože na ně asi ještě nedokážeme odpovědět. Cítíme jejich nebezpečí, a dáváme přednost nebezpečím neznámé konzistence. A když na ně i narazíme, narážíme na ně ostatně pořád, mají i pak odlesk čehosi nenadálého a jedinečného. K tomu, abychom tuto dobrodružnost ducha odsuzovali, by bylo zapotřebí hodně omezenosti, ačkoli tu a tam vskutku pramení ze zřejmé slabosti. Jejím důsledkem bylo také rozšíření našeho obzoru, na které jsme pyšni. Avšak dnešní situace lidstva, jak všichni víme, je natolik vážná, že musíme chtě nechtě obrátit pozornost k otázkám nejbližším a nejkonkrétnějším. ...“ (7595, Svědomí slov, s. 26). Canetti nepochybně ukázal na významný fenomén, ale zvláštnost toho, jak to učinil spočívá v jeho negativním hodnocení něčeho, co představuje význačné privilegium člověka jako myslící bytosti oproti všem živým bytostem ostatním. Zeptejme se následovně: pro koho, pro jaký postoj či stanovisko je onen fenomén, že člověk dokáže abstrahovat a překračovat svou uzavřenost do toho, co je mu nejbližší, tak „tísnivý“, ba dokonce rovnou „nejtísnivějším fenoménem duchovních dějin lidstva“? Komu se to tak jeví? Nejde mi tu nyní o to, že to říká Canetti, ale kladu otázku: jako kdo vidí Canetti tento „fenomén duchovních dějin lidstva“ jako tísnivý, ba nejtísnivější?
(Písek, 970120-1.)