This text explores the roots of scientific specialization, which the author locates in pre-philosophical and non-philosophical thought. It argues that the emergence of conceptual thinking (Logos) did not disrupt earlier trends of professionalization, as the fundamental orientation of conceptual thought remained closely aligned with mythical structures. While myth operated through narrative archetypes, conceptual thinking replaced them with static models of archai. These models facilitated the development of quantification and technology while preserving the principle of returning to the same. The author traces the conflict between monistic and pluralistic conceptions of these beginnings, culminating in Parmenides' end of philosophy. The text emphasizes that the unity of the world ceased to be a given with the advent of philosophy; the world is no longer viewed as an inherently ordered cosmos but as a whole that must be actively unified through Logos. Only by questioning this original unity could Heraclitus conceptualize Logos as the principle without which the world would remain a mere heap of randomly scattered things.
[Vědy a specializace – 2]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 30. 10. 1997
- This is a part of the original document:
- 1997
[Vědy a specializace – 2]
Zdá se, že máme před sebou dostatek důvodů, proč se domnívat, že tendence věd ke specializaci je předfilosofická a ještě mnohem později také mimofilosofická. Tu skutečnost, že nový integrující prvek pojmovosti (LOGU) nemohl dostatečně narušit starší trendy předfilosofické profesionalizace „řemeslných“ (a pseudořemeslných, často ovšem i uměleckých) postupů, můžeme velmi uspokojivě vysvětlit tím, že základní orientace pojmového myšlení nebyla zase tak radikálně odlišná od orientace myšlení předpojmového, tj. mytického, nýbrž že byla na jedné straně jeho jistou redukcí, totiž v tom, že zbavila mytické pravzory jejich narativity, ale nikoliv jejich základního smyslu či spíše zaměření. A na druhé straně si tak geniálním způsobem uvolnila perspektivní cestu k sledování pojmových souvislostí (zejména směrem ke kvantifikaci a pak technizaci), jejichž několikerá efektivita se měla po staletí, ba po tisíciletí vždy znovu prokazovat. Archetypy, které měly vždycky dějovou podobu, byly sice takto zbaveny dějovosti, ale zůstaly tím, k čemu je třeba se s největší přesností vždy znovu vracet, co je třeba napodobovat a s čím je nutno se identifikovat. V rozmanitých transpozicích původně mytický princip „návratu k témuž“ velmi efektivně přežívá ve schopnosti přesně nasouzených pojmů opětovně nás přivádět k nadčasově týmž „intencionálním objektům“ (či „předmětům“): náhradou za archetypy se pojmové modely tzv. ARCHAI (tj. vládnoucích počátků) stávají hned od prvních filosofických kroků orientačními pravzory presokratiků. Proto také od nejstarších dob můžeme sledovat spor mezi monistickým a pluralistickým chápáním ARCHAI, který nikdy nedosáhl svého konečného vyřešení, pokud za toto řešení nepovažujeme parmenidovské HEN KAI PAN, jímž ARCHÉ byla zbavena života i pohybu, a jímž do dějin myšlení vstoupil první „konec filosofie“. Jednota, celistvost a oživenost světa (rozumí se světa „krásně uspořádaného“, totiž kosmu) byla pro Řeky předfilosofickou samozřejmostí, ale filosoficky mohla být (a u Hérakleita také poprvé byla) samostatně tématizována pouze za předpokladu zpochybnění této samozřejmosti. Svět není samozřejmě, už sám sebou sjednocen, ale byl by „pouhou hromadou náhodně rozházených věcí“, kdyby nebylo „toho sbírajícího“, „toho sjednocujícího“, totiž LOGU.
(Písek, 971030-2.)