The text examines the evolution of scientific theories through the lens of Werner Heisenberg, Carl Friedrich von Weizsäcker, and Emanuel Rádl. It addresses Heisenberg’s definition of "closed theories"—systems so integrated that they cannot be refined by minor changes—while critiquing the term’s potential to mislead. Contrasting this with Thomas Kuhn’s concept of paradigm shifts, the author highlights Rádl’s biological interpretation of ideas as entities that experience birth, growth, and decay. A crucial point is the asymmetrical relationship between theoretical frameworks: while a new theory can contextually incorporate an old one, the old framework provides no logical path to its successor. The transition represents a qualitative leap rather than incremental progress. Finally, the document evaluates the metaphor of ideas as living organisms, suggesting that while theories lack independent life, their development and integrity closely parallel organic processes, illustrating the complex nature of scientific advancement and conceptual change.
[Vědecké teorie – uzavřenost]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 11. 1997
- This is a part of the original document:
- 1997
[Vědecké teorie – uzavřenost]
C. W. von Weizsäcker připomenul v roce 1985 (viz: 7204, s. 9), že 15 let před Kuhnem (který oslovil mnohé vědce svou tezí o výměně paradigmat) „popsal vývoj teoretické fyziky jako sled uzavřených teorií“, přičemž „jako uzavřenou označuje Heisenberg takovou teorii, kterou už nelze zlepšit malými změnami“. Po mém soudu poněkud mate termín „uzavřenost“. Před několik desetiletími, vlastně brzo po světové válce, zdůrazňuje Rádl nezbytnost pohledu na vědecké teorie a vůbec myšlenky jako na něco, co se rodí, vyvíjí a chřadne, event. umírá, ale protože je původně biolog, je dalek toho, aby integritu myšlenky shledával v nějaké neměnnosti a zejména uzavřenosti vůči myšlenkám jiným. Problém je spíš jinde: nová teorie resp. nový základ, nová soustava principů či paradigmat se musí vytvořit postupně, i když ten nápad sám je na počátku jako blesk (a tím pádem podezřelý, neboť nás napadají nejrůznější myšlenky, většinou nespolehlivé až bláznivé), ale je to postup jiného typu než postup v rámci teorie staré. Není rozumného, logického, argumentačně podepřeného způsobu v rámci staré teorie, který by dovolil z ní vykročit k teorii nové (zatímco naopak nová teorie je schopna dát ve svém rámci místo té staré, tj. nejen místo muzeálního exponátu, nýbrž místo, které dává smysl v rámci interpretace, založené na nové teorii. Nic podobného není možné v rámci teorie staré. Rádl pochopitelně má pravdu jen do té míry, pokud jeho výklad chápeme metaforicky. Myšlenka – žádný myšlenka – není sama o sobě živá, nechová se tedy jako samostatný živý organismus. Ale podoba s organismem je nepochybná.
(Praha, 971109-1.)