This text reflects on the author's speech in Berlin concerning the legacy of Charter 77 and the intersection of truth and democracy. The author critically reassesses the proposed topic, shifting the focus from "past intentions" to a singular, enduring intention oriented toward the future. A central point of the discourse is the reversal of the conference's main theme to ask: "How much democracy does truth need?" The author introduces the concept of a fundamental "right to truth," noting its absence in international human rights documents. He argues that truth is not merely an object of a claim but the very foundation and criterion of all rights and justice. Furthermore, the text highlights the deep etymological connection in the Czech language between the terms for truth (pravda), law/right (právo), and justice (spravedlnost). Ultimately, the author calls for moving beyond nostalgic reflections on the past to actively prepare for the future by recognizing truth as a constitutive element of a democratic society.
[Charta 77 / pravda / demokracie]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 10. 1. 1998
- This is a part of the original document:
- 1998
[Charta 77 / pravda / demokracie]
Titul mého vytoupení zvolili Němci: „vergangene Absichten – heute gesehen“. A tak jsem to musel změnit: řekl jsem, že nebudu mluvit o „úmyslech“ v plurálu, ale jen o jednom jediném úmyslu, a to o úmyslu, který nebyl společný pro všechny chartisty, nýbrž jen pro některé, vlastně jen pro mne, dále že nebudu mluvit o zašlých, (po)minulých záměrech, nýbrž o záměru, který nepominul a ani v budoucnosti nepomine. A konečně že změním také hlavní téma z názvu celého setkání „Wieviel Wahrheit braucht die Demokratie?“ tak, že to obrátím: „Wieviel Demokratie braucht die Wahrheit?“ Němci se smáli, ale asi stále ještě nečekali, že to vážně udělám. A já jsem to opravdu provedl, a to s tím, že už nemohu dál poslouchat to povídání o zkušenostech a o starých záležitostech, ale že je třeba se podívat přímo do budoucnosti a připravovat se, jak vyjít vstříc tomu, co přichází. A začal jsem tím, že jsem uvedl jedno základní lidské právo, které ani v mezinárodních dokumentech nikdy nebylo zmíněno, totiž právo na pravdu – ačkoliv tam je právo na informace, na vzdělání, na náboženství a víru, na politické přesvědčení atd. A hned jsem ukázal, že právo na pravdu má svůj základ a předpoklad v pravdě, že tedy pravda je to, co toto právo umožňuje a zakládá. Pravda je důležitější než právo na ni, a je také kritériem tohoto i každého jiného práva, je-li vskutku, tj. „vpravdě“ právem. Také jsem upozornil na to, že v češtině pravda, právo, spravedlnost – a také sloveso „praviti“ má týž kořen, že tato slova si jsou bytostně příbuzná.
(Berlín, 980110-1.)