The text deals with the ontological definition of "true beings" as internally integrated events that relate to their surroundings primarily in the temporal dimension. The author analyzes the problem of the temporal environment and examines the possibility of its objectification compared to spatial surroundings. Primary attention is paid to the process by which a subject – especially a human being – appropriates its own "futurity" (budost) and how these individual futurities interconnect to form a general future. The study asks how a subject incorporates the futurities of other subjects into its own projections and how these estimates relate to a reality that is not yet part of facticity. It is an investigation into the relationship between subjectivity, anticipation, and an emerging reality formed by the mutual penetration of individual temporal horizons. The work thus contributes to a philosophical understanding of how the human appropriation of time constitutes the meaning of future events and their influence on present action within a shared world.
[Pravá jsoucna / subjekt / časové prostředí / budost / osvojování / budoucnost]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 18. 1. 1998
- This is a part of the original document:
- 1998
[Pravá jsoucna / subjekt / časové prostředí / budost / osvojování / budoucnost]
Když mluvíme o „pravých jsoucnech“ jakožto vnitřně integrovaných událostech, schopných reagovat na své okolí, musíme toto okolí (vlastně – vzhledem k pravému jsoucnu jakožto subjektu – spíše prostředí, jehož je pravé jsoucno „středem“) chápat nejen prostorově, nýbrž také a dokonce zejména časově. Tím však otvíráme závažný problém: do jaké míry můžeme časové „prostředí“ „objektivovat“ tak, jako můžeme objektivovat „prostředí“ prostorové jakožto „okolí“? Je vůbec něco takového jako „časové okolí“, které by se na základě jistého osvojení mohlo stát pro konkrétní subjekt jeho „časovým prostředím“? Samozřejmě nám tady nejde o otázku povahy samotného osvojování (např. o otázku anticipací), nýbrž o otázku onoho „osvojovaného“. Jak si vlastně subjekt – a zejména lidský subjekt, jímž jsme my sami – „osvojuje“ svou vlastní budoucnost (budost)? Jakým způsobem se jednotlivé budosti skládají, přes sebe překládají, navzájem se prostupují a tak vytvářejí jakousi společnou, obecnou „budoucnost“? Jak může jeden subjekt zabudovat do odhadů své vlastní budoucnosti (budosti) také odhady „budostí“ jiných subjektů, které pro něho mají význam? V jakém smyslu se takový odhad „dotýká“ skutečnosti, v jakém smyslu se vztahuje ke skutečnosti, o níž nelze říci, že je jakkoli „dána“, tj. že je součástí „fakticity“, protože „ještě není“?
(Praha, 980118-1.)