This text examines the transformation of the philosophical understanding of reality through the concepts of actuality and presence. It explores how traditional philosophy equated reality with permanence and immutability, creating a tension in the interpretation of FYSIS (nature). If only that which is eternal and unchanging is considered truly real, then the processes of birth, change, and death are pushed to the margins of ontological significance. A pivotal shift occurs with Aristotle, who attempts to systematically rehabilitate movement as a subject of theoretical inquiry (theoria). Although Aristotle remains partially influenced by the Parmenidean tradition—which denies the possibility of scientific knowledge (episteme) regarding the changing—he nevertheless becomes the founder of the science of movement and change. However, this emerging "physics" entails a reduction of life to the general category of movement. The author analyzes how this ontological preference for stability shaped the foundations of Western thought and the scientific approach to nature, highlighting the tension between a static conception of being and the dynamic nature of the world.
[Filosofie / FYSIS / THEORIA / Aristotelés]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 2. 1998
- This is a part of the original document:
- 1998
[Filosofie / FYSIS / THEORIA / Aristotelés]
Filosofie začala hledat pevnou půdu pod nohama tím, že veškerý důraz položila na přítomnost ve smyslu aktuality: co není aktuální, to není také skutečné. A to samozřejmě ve svých důsledcích znamená, že poloskutečné či málo skutečné je také to, co si právě aktuální jest, ale pomíjí, a dokonce i to, co sice právě jest, ale ještě před chvílí nebylo (a pak stejně pomíjí). Takže v plném smyslu skutečné je to, co je stále přítomné, stále aktuální. A jestliže vezmeme tuto stálost vážně a do důsledků, znamená to, že skutečné je jen to, co je neměnné. Odtud ona pronikavá změna v chápání FYSIS. Pokud připisujeme FYSIS pouze těm skutečnostem, které se nemění, tj. které nevznikají zrodem (zrozením) a které po řadě proměn nezanikají úhynem (smrtí), pak buď HEN KAI PAN (a čtyři Empedoklova STOICHEIA atd.) nemá (nemají) žádnou FYSIS – anebo musíme pod jménem FYSIS začít chápat něco docela jiného, než co znamenalo až dosud. (První vážný, tj. systematický posun najdeme asi až u Aristotela, který dává „fysice“ za úkol zkoumat teoreticky to, co je mnohé a co se pohybuje, čímž zásadně opravuje eleaty: pohyb resp. to, co se pohybuje, může být teoreticky zkoumáno, může se stát tématem THEORIA, zatímco na jiném místě zůstává Aristotelés stále ještě pod vlivem Parmenidovým a jeho žáků, když praví, že o tom, co se pohybuje, nemůže být žádné vědění = věda, EPISTÉMÉ. Tím se Aristotelés stává zakladatelem vědy o pohybu, o změně, i když jde zatím pouze o změnu ve smyslu velmi obecném, bez zvláštního vztahu k životu (život je redukován na změnu, na pohyb).
(Písek, 980203-2.)